Za dobu, co pro univerzitu pracuje, se v jejím čele vystřídalo šest rektorů a vznikly čtyři nové fakulty. Na potkání by mohl vyprávět, jak stál jen několik centimetrů od britské královny Alžběty II., bývalé americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové nebo několika prezidentů. Ale nedělá to. Hlavní pedel Masarykovy univerzity Jaroslav Gregr nosí při slavnostních příležitostech rektorské žezlo už třicet let, svůj český rekord však nepřeceňuje. „Na univerzitě jsou zajímavější lidé, kteří toho dokázali mnohem více než já,“ říká skromně téměř sedmdesátiletý Gregr. Když se řekne pedel, ne každý ví, co to znamená. Co je vůbec náplní vaší práce?
Při slavnostních příležitostech doprovázím rektora s jeho žezlem v ruce. Všude, kde je on, nebo jeho zástupce, musím být i já. Mimo to mám na starosti kompletní inventář, všechny insignie, taláry, talárovnu, leží na mně hmotná zodpovědnost. Starám se, aby všechno bylo v provozuschopném stavu, nosím taláry do čistírny i švadlenu dělám. Občas během promoce upadne knoflík nebo poutko, protože někdo se v taláru necítí dobře a vysvléká jej ze sebe hned mezi dveřmi (směje se).
V roce 2000 navštívila Brno americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová. Jaroslav Gregr nechyběl při jejím uvítání. Foto: Archiv Jaroslava Gregra.
Pracoval jsem ve výrobním závodě Tesla na elektronových mikroskopech. Jezdil jsem hodně do zahraničí, ale pořád šlo o „normální“ práci. Často se však stávalo, že mi řekli, že za týden jedu třeba do Ruska. Tehdy jsem měl malé děti a už mi to nevyhovovalo, chtěl jsem si s nimi doma užít. Začal jsem si hledat jiné zaměstnání a místo se našlo na Anatomickém ústavu na Lékařské fakultě. Když jsem tam byl asi čtyři roky, zemřel fakultní pedel a tajemník se mě zeptal, jestli bych chtěl dělat pedela já. Tehdy jsem vůbec nevěděl, co to znamená – přece jen jsem přišel jako elektrikář slaboproudař. Myslel jsem, že si dělá legraci. Šel jsem za vedoucím katedry, který zrovna zastával funkci proděkana. Ten mě uklidnil a všechno mi vysvětlil. Po prvních promocích mi pak vedoucí studijního oddělení na rektorátu navrhla, abych se stal pedelem rektorátním.
Post pedela zastáváte už třicet let, což je český rekord. Za tu dobu jste stál u promocí téměř šedesáti tisíc studentů. Na jaký zážitek nejvíc vzpomínáte?
Jednoznačně na návštěvu britské královny Alžběty II. Víte, já jsem z malé vesnice a poměrně velké rodiny, takže když jsem se s královnou v roce 1996 potkal, tak to pro mě byl opravdu velký zážitek. Brno tím žilo, dlouho dopředu informovala o návštěvě všechna média. Slavnostní přijetí se konalo v budově Ústavního soudu a já měl královnu uvést. Uvnitř čekalo shromáždění rektorů vysokých škol a soudců, prezident, předseda Ústavního soudu, primátorka a další osobnosti. Panovala tam ohromná atmosféra, do té doby a od té doby tady nic podobného nebylo. Čekal jsem na královnu u bočního schodiště, u kterého staví tramvaje. Když přijela, lidé začali provolávat slávu. To byl můj nejtěžší okamžik ve funkci. Opravdu jsem se bál, jestli to zvládnu. Ale ona pak vešla do dveří, usmála se na mě a najednou ze mě všechno to napětí spadlo.
Dnes se akademické obřady berou jako hodně prestižní události, ale před revolucí tomu tak nebylo. Zaznamenal jste v tomto ohledu nějakou změnu?
Já nezavrhuji všechno, co bylo za komunismu, a nechválím všechno, co je teď, ale v tomto se přístup lidí hodně zlepšil. Dříve když měli rektoři málo času, tak za sebe poslali kohokoli, a zástupci se pak doslova rvali o taláry, aby mohli jít v tom rektorském červeném. Bylo to trapné. Všichni věděli, jak rektor vypadá, a najednou tam seděl někdo jiný, koho oslovovali „soudruhu rektore“. Teď se to hodně změnilo k lepšímu. Lidé v nejvyšších funkcích se snaží opravdu chodit všude, a když nemůže jeden prorektor, nominuje za sebe jiného.
Na tom, aby se zachovala důstojnost obřadů, vám tedy hodně záleží…
Přesně tak. Vadí mi, když někdo přijde na promoci v čepici nebo chová-li se nedůstojně. Některým studentům bych kolikrát vynadal. Jednou se chtěla na promoci dostat paní se psem, to jsem hned zakázal. Ona si sice pak stěžovala, že ji tam ten starý dědek nechtěl pustit, ale pokud to má být slavnostní rozloučení se studenty, musí mít úroveň. Beru to prestižně, jak stárnu, tím víc. Chci, aby i ta babička, která přijede třeba z druhého konce republiky a už málo vidí nebo slyší, měla při promoci slavnostní pocit, že zažila něco výjimečného.
