Den absolventů přilákal několik generací

Na Den absolventů, který Masarykova univerzita pořádala koncem května, aby znovu obnovila kontakty se svými početnými absolventy, dorazilo více než dva tisíce držitelů diplomu z brněnské univerzity. Ti, kteří s titulem odcházeli z univerzity teprve před několika lety, se zde mísili s těmi, kteří pamatují ještě předválečné časy. Několika z nich jsme se zeptali na jejich dojmy.

1. Jak vzpomínáte na studia?
2. Jak se vám líbí Den absolventů?

Pavel Lízal
Přírodovědecká fakulta, abs. 1997
1. Vzpomínám na ně velmi dobře a částečně je ještě prožívám, protože přednáším na fakultě a zůstávám tedy ve víru univerzitního života. Momentů, které by se daly připomenout bylo hodně, ať už studijních nebo nestudijních, ale určitě pro mě byl silný okamžik, když jsem dostal svůj první diplom, tedy bakalářský – bylo to takové první zakončení nějaké etapy.
2. Příjemně mě překvapil. Nečekal jsem, že tu bude tolik lidí a že to bude tak velkolepě pojaté. Popravdě řečeno jsem ale ještě nikoho nepotkal. Zatím jsem ovšem spíš seděl a sledoval program, takže doufám, že až se trochu porozhlédnu, na někoho narazím. Stýkáme se ale se spolužáky poměrně často asi dvakrát do roka, ale jsou to spíše soukromá setkání než oficiální akce.

 

 

 

 

 

 

Milan Masařík
Filozofická fakulta, abs. 1979
1. S odstupem let se to špatné upozadí a dobré zůstává. Bylo opravdu milé potkat dnes na fakultě obávané vyučující z těžkých zkoušek. Nepovedl se mi totiž příliš závěr studia, za což jsem si mohl sám, ale studium je samozřejmě spojené s mládím, takže na to se nedá ani vzpomínat jinak než dobře.
2. Myšlenka se mi líbí, ale myslím, že alespoň na Filozofické fakultě to nebylo úplně dobře organizačně zabezpečené – lidé se po mnoha letech potkávají poprvé a nepoznávají se. Chtělo to se nějak rozdělit podle ročníků. Zatím jsem potkal jen několik starších spolužáků, o nichž jsem si uvědomil, že jsem je znal, ale vlastně jsme se znovu představili. I těch bylo ale bohužel málo. Možná je to tím, že se nepoznáváme, ale na druhou stranu, i když je tu dva tisíce lidí, je to pořád málo na to, že jsou to lidé ze všech fakult za posledních několik desítek let.

 

 

 

 

 

Marie Jeřábková
Přírodovědecká fakulta, abs. 1965
1. Vzpomínám velmi ráda, pořád ještě se se spolužáky scházíme, a vidíme se tak skoro každý rok. Máme i webovou stránku, kterou sama spravuju, kde se vzájemně informujeme o chystaných akcích. Teď jsme hlavně vzpomínali, jak jsme první dva roky studia jezdili na bramborové brigády nebo pracovat do lesů. I když to není úplně spojené se studiem, tak to byly ty nejkrásnější okamžiky.
2. Rozhodně je to vydařená akce, jen se nás z našeho ročníku nesešlo tolik, kolik bývá na našich soukromých srazech. Na fakultu jsem se byla podívat dnes jen zběžně, právě před rokem jsme tam totiž byli s naším klubem. Mnoho známých jsem tu tedy nepotkala, i když úplně náhodou se mi tu podařilo narazit na spolužačku, kterou jsem neviděla už léta, protože žila v cizině.

 

 

 

 

 

 

Věra Poláčková
Lékařská fakulta, abs. 1953
1. Vzpomínám na to ohromně ráda. Sešlo se nás tu pár kolegů a vzpomínáme hlavně na úžasné učitele – třeba na náš idol v oboru anatomie – profesora Žlábka. Studium pro mě bylo naplněním životního snu – vystudovala jsem všeobecnou medicínu, udělala si atestaci z pediatrie a věnovala se jí až do důchodu.
2. Je to pro mě ohromná reminiscence, s mnoha známými jsem se ale nepotkala. Jsme už hodně přestárlý ročník, takže jsme se sešli spíše lidé, kteří se stejně potkáváme i mimo tuto akci. Ale líbí se mi tu moc. Byla jsem se samozřejmě podívat i v kampusu a to je opravdu ztělesnění 21. století – těžko se přirovnává k něčemu, co jsme měli za studií my. Nám to tehdy ale nevadilo. Kampus se mi jen zdál trochu odosobněný, jsou to samé přístroje. My jsme byli ještě taková jedná velká rodina. Studium je dnes ale asi o něčem jiném – existují také obory, které za nás vůbec nebyly.