Studentské stávky a demonstrace po brněnsku

Všichni občané České republiky si budou v listopadu připomínat dvacáté výročí pádu komunistického režimu. Výrazně k němu přispěly i studentské projevy odporu vůči komunistům. Posluchači vysokých škol se poprvé vzbouřili na podzim roku 1967 v Praze. Na jejich protesty se dodnes vzpomíná jako na takzvané Strahovské události a právě jejich demonstrace vyústila do pražského jara. Ale co se tou dobou dělo mezi vysokoškoláky v Brně?

I v Brně se konaly demonstrace. Pražské strahovské události pomohly aktivizovat studentské hnutí a stimulovaly celospolečenský vývoj. Na jaře 1968 se rozpadla jednotná mládežnická organizace (ČSM) a na fakultách univerzit vznikly studentské spolky, které se staly nejradikálnější složkou akademického života. Na Masarykově univerzitě (tehdy univerzitě Jana Evangelisty Purkyně) to byl Spolek posluchačů filozofie, který byl z univerzitních spolků nejaktivnější a největší, Spolek posluchačů přírodovědecké fakulty a Spolek brněnských mediků.

„Tyto spolky byly radikální složkou v polednovém vývoji, hájily zájmy studentů, zajímaly je celouniverzitní otázky a studenti se angažovali v úsilí o navrácení Masarykova jména univerzitě,“ přibližuje význam studentských hnutí ředitel Archivu Masarykovy univerzity Jiří Pulec. Jméno se univerzitě vrátit nepodařilo, návrh o jediný hlas na vědecké radě neprošel. Ani další aktivita, ve které se angažovalo rovněž univerzitní reformní hnutí a která měla vést ke znovuotevření od roku 1950 uzavřené Právnické fakulty, neskončila bohužel takovým úspěchem, jak se může zdát. Fakulta byla otevřena v roce 1969, ale už pod totalitní nadvládou.
Studentské hnutí o sobě nejvíce dalo vědět stávkami vyhlášenými na 17. listopad 1968. Šlo o reakci na zásahy policie proti demonstrujícím lidem v říjnu 1968, a také na právě probíhající jednání pléna ÚV KSČ. „Stávkovalo se na všech tehdejších československých vysokých školách od Plzně až po Prešov. Protesty trvaly čtyři dny, poté byly z Prahy, která je celostátně koordinovala, ukončeny,“ vzpomíná Pulec. „Spousta studentů, mezi nimi i já, chtěla pokračovat, ale bylo jasné, že by to nemělo žádný smysl. Závěry z jednání ÚV KSČ byly víc než jasné,“ dodává. Stávky tedy představovaly spíš protest a vedly k utvrzení vědomí sounáležitosti.

K poslední větší aktivizaci studentů došlo po sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969. „To nás vyburcovalo, roznášeli jsme letáky, byli aktivní, ale nakonec se stejně nic významnějšího nepodařilo,“ vypráví přímý účastník událostí, tehdy student archivnictví Pulec. Mezi studenty tak zavládl dlouholetý normalizační klid.

Ten naštěstí významně narušil 17. listopad 1989, kdy policie v Praze na Národní třídě  brutálně zasáhla proti demonstrujícím studentům. „Dneska je všechno jasné, ale když se 20. listopadu sešlo asi dvacet studentů na nádvoří Filozofické fakulty v Brně, tak to byla akce poměrně nebezpečná. Nikdo netušil, jak skončí, a jestli režim skutečně padne. Stávkující byli opravdu stateční, zdůraznil bych zejména pozdějšího profesora Masarykovy univerzity Dušana Šlosara, který stávku vedl,“ přibližuje brněnský listopad Jiří Pulec.

Stávka měla podle pamětníků obrovskou dynamiku, odpoledne už bylo nádvoří zcela zaplněné a večer se na náměstí Svobody konala první z velkých demonstrací. Sešly se na ní také tisíce vysokoškoláků. Ještě téhož dne byl ustaven Koordinační stávkový výbor brněnských vysokých škol. V důsledku vzrůstajících neshod mezi stávkujícími studenty a vedením univerzity byla dokonce zahájena stávka okupační, která trvala až do 4. prosince. K jejímu ukončení přispěla nejen začínající únava, ale zejména příznivý politický vývoj v Praze. Uzavírala se doba velkých protestních akcí, jejichž dlouhodobý význam spočíval mimo jiné i v radikální změně klimatu na univerzitě. „Což bylo bezesporu velmi pěkným dárkem k jejímu sedmdesátiletému výročí,“ uzavírá Pulec.