Od
prvních dnů své existence se Masarykova univerzita potýkala
s nedostatkem prostor, kde by se dalo učit. A nejen učit. Místo, kde by
se natrvalo usídlili, dlouho hledali i nejvyšší univerzitní činitelé.
Dnes bere každý jako samozřejmost, že rektorát najde v Kounicově paláci
na Žerotínově náměstí hned vedle jedné z nejfrekventovanějších
tramvajových zastávek v Brně, České. Jenže než se do paláce rektorát
přesunul, působilo vedení univerzity hned na jedenácti místech ve
městě.Budova na Žerotínově náměstí stojí od roku 1874. Když se stavěla, nikdo by nehádal, jaký význam jednou pro brněnské vysokoškoláky bude mít. „Původně byla určena jako nájemní bydlení pro významné brněnské měšťany,“ vysvětlil v monografii o dnešním centru Masarykovy univerzity ředitel jejího archivu Jiří Pulec.
V roce 1905 ji však koupil hrabě Václav Kounic a to její využití navždy ovlivnilo. „Původně ji hodlal věnovat své nastávající ženě Josefině jako svatební dar. Ale byla to právě ona, kdo jej přiměl změnit účel darování ve prospěch nemajetného vysokoškolského studentstva,“ popsal Pulec.
I po stu letech by člověk Žerotínovo náměstí poznal, ale přece jen se změnilo. Do přízemí současného rektorátu si lidé mohli chodit nakupovat nábytek. Za budovou stával Německý dům, který tam už teď nenajdete. Dnes volné prostranství před Bílým domem bývalo před lety také zastavěné. Foto: Archiv Masarykovy univerzity.
Když v Brně v roce 1899 vznikla samostatná česká technika, přivedlo to hraběte podle Brodessera na myšlenku vybudovat studentské koleje, podobně jako to udělal v Praze jeho přítel a velký mecenáš, architekt Josef Hlávka. „Kounic uvažoval, že by to mohl být jeden ze způsobů, jak připravit půdu pro zřízení druhé české vysoké školy v Brně, Masarykovy univerzity, o což už se tehdy horlivě usilovalo,“ uvedl historik.
Dobročinný spolek Kounicovy studentské koleje
Ale zpět k paláci. Aby mohl Kounic studentům budovu darovat, musel nejdříve vzniknout dobročinný Spolek Kounicovy studentské koleje českých vysokých škol v Brně. Právě v jeho prospěch hrabě dům na Žerotínově náměstí, jehož hodnota se odhadovala na 600 tisíc rakouských korun, poukázal. Vysokoškoláci ovšem v Kounicově paláci nikdy nebydleli. „Studentům všech brněnských univerzit pomáhaly prostředky plynoucí z výnosu tohoto nájemního domu. Z části se použily na vybudování dnešních Kounicových kolejí a z části z nich spolek vyplácel studentům podpory a stipendia,“ objasnil Jiří Pulec.
Co však má v budově na Žerotínově náměstí dlouhou tradici, to je studentská menza. Nemajetní vysokoškoláci tam na obědy a večeře mířili už od roku 1920. S výjimkou válečných let se tam menza nacházela a nachází dodnes, i když zbytek budovy se v průběhu desetiletí využíval k jiným účelům.
Jedna rekonstrukce za druhou
V roce 1948 byl Václavem Kounicem založený dobročinný spolek rozpuštěn a objekt zestátněn. Úřady jej sice nejdříve ponechaly ve správě Masarykovy univerzity, ale v roce 1959 si ho převzalo město a začalo období devastace paláce. „Postupně ho obsazovaly různé instituce, které se k budově chovaly velmi necitlivě. Každý z nájemců či uživatelů boural nebo vestavoval tak, jak momentálně potřeboval,“ poukázal Pulec. V novorenesačním stylu vybudovaný palác svou velikostí najednou nestačil. Původně třípatrová budova tak musela dostat ještě čtvrtou etáž. Výrazně se změnily i interiéry domu. „Ty tehdejší správci a nájemci doplňovali materiály, zařízením a stavebními prvky podle potřeby i nabídky trhu. Proto se nikdo nemůže divit, že první rozsáhlejší rekonstrukce akademické menzy v roce 1991 skončila katastrofou – propadla se dvě podlaží nad jídelnami,“ zavzpomínal Pulec.
To už se ovšem blížila doba, kdy se měl Kounicův palác stát výhradně majetkem Masarykovy univerzity. K tomu došlo na podzim roku 1992 a její vedení tak po pětasedmdesáti letech různých přesunů mohlo konečně pomýšlet na vybudování důstojného sídla školy. Díky rekonstrukci, která skončila v roce 1995, se do samotného srdce města nastěhoval nejen rektorát, ale i celouniverzitní ústavy a pracoviště.
