Někdy však nezůstalo jen u jedné osobnosti, do historie Masarykovy univerzity se významně zapsaly i celé lékařské rody. Jako v případě rodiny Vanýsků. „Rudolf Vanýsek založil v Brně univerzitní internu a průkopnické bylo i jeho bádání v oblasti nemocí z povolání. Jeho syn Jan se vydal trochu jiným směrem, stal se světoznámým očním lékařem,“ přiblížila Věra Linhartová, která se historii Lékařské fakulty dlouhodobě věnuje.
Jan Vanýsek mimo jiné provedl v roce 1945 keratoplastiku, transplantaci oční rohovky, ovšem štěpem z mrtvého dárce, v čemž získal prvenství. Musel přitom dokázat nejen rozsáhlé odborné znalosti, ale překonat i etické bariéry, které se s takovým zákrokem objevily. Zohavení mrtvého člověka, byť třeba za účelem získání orgánu pro záchranu života jiného člověka, bylo v poválečném Československu trestným činem. První keratoplastiku tak mohl provést jen za použití rohovky člověka, o jehož mrtvé tělo se nikdo nestaral. „V té době jsem působil v Hradci Králové, kde byl zrovna pověšen velitel gestapa, který poslal mnoho lidí na smrt. Byli jsme si jisti, že zde nebude žalobce ani soudce,“ zavzpomínal na operaci sám Vanýsek. Ta pomohla tomu, že úředník, jenž zůstal po pádu do vápna zcela slepý, znovu viděl. Vanýskova operace přispěla i ke změně zákona. Ministerstvo zdravotnictví k němu vydalo dodatek, který podobné odebírání orgánů zlegalizoval.
Jiný převratný operační výkon udělal v roce 1983 ve Fakultní nemocnici u svaté Anny Vladimír Kořístek. Se svým týmem dokázal jako první v celém tehdejších východním bloku transplantovat játra.
S výzkumem začal Kořístek přibližně ve stejnou dobu jako jeho kolegové v krčské nemocnici v Praze. „Věděli jsme, že se v celé problematice lépe orientují, protože tehdy měli možnost navštěvovat světová pracoviště. My jsme takové možnosti v Brně neměli. Zato jsme si lépe zvolili pokusná zvířata,“ popsal Kořístek. Zatímco v Krči si vybrali psa, Kořístek a jeho kolegové zkoušeli svůj postup na prasatech. A povedlo se. Zvířata přežívala, a tak mohl metodu aplikovat v praxi.
Ještě o rok dříve, v roce 1982, posunul léčbu neplodnosti ve střední a východní Evropě tým kolem Ladislava Pilky a Pavla Trávníka. Čtyři roky po narození vůbec prvního „dítěte ze zkumavky“ v Anglii to dokázali v mnohem horších podmínkách i oni. Hned druhé těhotenství započaté metodou in vitro skončilo úspěchem a matce se narodil zdravý chlapec.
Lékaři se úspěšně poprali především se dvěma velkými nepříjemnostmi. Přestože ještě neexistovaly farmaceutické stimulační prostředky, dokázali získat tolik potřebné větší množství vajíček a díky vlastní šikovnosti si vytvořili i lékařské nástroje, které se nedaly koupit.
Kdo také přispěl k rozvoji medicíny?
Edward Babák
Světový
význam mají jeho průkopnická díla o adaptačních vlastnostech organismu
ve vývojových fázích; založil vědecký časopis Biologické listy,
významné jsou jeho kniha Tělověda a Biologie dítěte.
Jan Florian
Objevné práce o lidských embryích v nejčasnějším vývojovém stadiu. Ve
spolupráci s Otakarem Bittmanem zavedl metodu grafické rekonstrukce
nejmladších lidských embryí – vytvořil jejich plastické modely.
František Hamza
Zakladatel 1. dětské léčebny pro skrofulózní děti v Luži-Košumberku,
zakladatel sociálního lékařství v Československu, autor tatranského
zákona, světově proslul originální léčbou skrofulózních dětí.
Vilém Laufenberg
Průkopnické práce o výdejové regulaci v organismu, jako první český
vědec vyrobil v roce 1924 inzulín v čistém stavu. Světový význam měl
jeho objev ferritinu.
Jan Navrátil
První operace chlopní na otevřeném srdci v hlubokém podchlazení v roce 1956. Připomíná jej tzv. Navrátilův den.
Jaromír Vašků a kol.
Výzkum implantovaných náhrad umělého srdce a první operace v praxi na pokusných zvířatech.
Zdroj: Publikace o historii Lékařské fakulty MU od Věry Linhartové
