Vojtěch Suk: muž odmítající rasistické teorie

Antropologie, věda zabývající se člověkem, lidskými společnostmi, kulturami a lidstvem vůbec, je na Masarykově univerzitě dávno zdomácnělá vědecká disciplína.

V této oblasti se na univerzitě bádalo už od jejích počátků, v akademickém roce 1923/24 na ní navíc začal postupně vznikat Antropologický ústav. O jeho vybudování se nejvíc zasloužil Vojtěch Suk – jeden ze tří zakladatelů československé antropologie, pozdější děkan přírodovědecké fakulty, ale především muž, jenž pomohl pokroku ve výzkumu lidských plemen, oblasti hygieny a sociálních podmínek ve školách. A rovněž muž, jenž striktně odmítal rasistické teorie a snažil se je vědecky vyvracet.
I když je Sukovo jméno těsně spojeno s brněnskou univerzitou, on sám se narodil v roce 1879 v Praze. O jeho vědeckém zaměření bylo rozhodnuto velmi brzy. „K jeho raným zkušenostem patřila vojenská služba v první světové válce a zážitky válečného zajatce v Africe, kde původně sbíral antropologický a etnologický materiál,“ upozornil současný ředitel ústavu antropologie Jaroslav Malina. Pobyt v Africe však nebyl Sukovou první zahraniční vědeckou cestou. Ještě před první světovou válkou procestoval Itálii, po ní působil v Kanadě na severním pobřeží Labradoru mezi eskymáky a indiány či na Podkarpatské Rusi. „Rozsáhlá antropologická bádání konal na čtyřech světadílech,“ doplnil Malina. Do Brna byl pak Suk coby mimořádný profesor antropologie a etnologie na návrh profesora zoologie Jana Zavřela povolán v roce 1923.
Odkaz práce Vojtěcha Suka lze podle jeho žáka Milana Dokládala najít především ve třech oblastech. „Stal se propagátorem nové antropologie. Ačkoliv vyšel z její klasické formy, velmi záhy poznal, že k ryze morfologickému sledování člověka je nutno připojit také výzkumy funkční, aby se studoval člověk jako celek,“ popsal anatom a antropolog Dokládal, který se Sukovu vědeckému odkazu věnoval.
Pro vědu je bývalý děkan přírodovědecké fakulty důležitý i jako průkopník školní hygieny. Zabýval se zdravotním stavem venkovské mládeže či tělesným a zdravotním stavem studentů. „Návštěvy různých škol mu umožnily seznámit se intenzivně se školním prostředím, které vypadalo někdy přímo žalostně. Tento stav Suk především v tisku otevřeně kritizoval,“ řekl Malina.
A nebylo to to jediné, proti čemu se ostře stavěl. Snad ještě více se coby bojovník za rovnoprávnost v době nastupujícího nacismu opřel do rasismu a teorií o nadřazených a podřízených rasách. Ve svých pracích se zabýval například sérologií a patologií takzvaných ras s cílem dokázat jediné: „Rasová diskriminace nemá vědeckého podkladu. Celým mým spisem se táhne jako červená nit myšlenka, že teorie nadřazenosti jsou směšné,“ napsal Suk ve své poslední vědecké práci.