Vilém Laufberger pomohl s léčbou cukrovky i rakoviny

Cukrovkou trpí v Česku zhruba tři čtvrtě milionu obyvatel, dalších 200 tisíc o tom, že ji má, neví. První skupina se léčí nejčastěji aplikováním hormonu inzulinu. Za to, že se mají čím léčit, vděčí mimo jiné někdejšímu děkanovi Lékařské fakulty Masarykovy univerzity Vilému Laufbergerovi. Nejsou jedinými pacienty, na něž má Laufbergerova práce dnes a denně vliv. Světově uznávaný fyziolog a biochemik je svým významem přirovnáván k Janu Evangelistovi Purkyně. A porovnávání to není přehnané.

Laufberger se narodil v roce 1890 v Turnově a v roce 1916 dokončil studia medicíny v Praze. Už jako student a žák Edwarda Babáka pokusně prokázal hormonální vliv na vývoj jedince na pokusném modelu čolka, čímž nastínil základy endokrinologie jako vědního oboru. Později se přesunul do Brna, kde jej už jako třicetiletého jmenovali prozatímním přednostou Ústavu experimentální patologie Lékařské fakulty MU.

Právě v brněnském období se mu podařilo vyrobit inzulin v čistém stavu. Věnoval se výzkumu jeho účinku a vytvořil teorii o inzulinovém novotvoření uhlovodanů z jiných látek. Objevný byl také jeho výzkum cytolýzy rakovinných a jaterních buněk. To všechno i díky tomu, že bral svoji práci skutečně jako poslání. „Nevnímal ji jako zaměstnání a už vůbec ne ve spojení s výdělkem,“ připomenul ve svých vzpomínkách v  časopisu Vesmír vědcův žák Milan Horváth. Ten podotkl také to, že řešení zkoumaného problému musí být podle Laufbergera připraveno tak, aby se badatel dostal do první linie výzkumné fronty. „Jinak je to plýtvání časem a prostředky,“ říkával prý.

Řada Laufbergerových poznatků se dostala do učebnic. Jako například jeho objev bílkoviny s vysokým obsahem železa ferritinu. Hodně se zabýval neurofyziologií a psychofyziologií, přičemž kritizoval tehdy módní psychoanalýzu a místo toho přišel s vlastní vzruchovou teorií chování člověka. „Dospěl ke komplexnímu výkladu chování, čímž navázal na Purkyněho a na Pavlova,“ uvedl Horváth.

Ačkoliv hlavně později mohl už jen dohlížet na práci svých kolegů, nic takového neudělal. „Nikdy nepřestal v laboratoři pracovat vlastníma rukama, ani jako ředitel ústavu ani jako první náměstek prezidenta akademie věd,“ vyzvedl Milan Horváth. V tom všem pomáhala Laufbergerovi i skvělá fyzická kondice. Také díky ní se dožil 96 let.

Krátce před 85. narozeninami jej postihl infarkt, ale přesto se k  vědecké práci ještě dokázal vrátit. Na slavnostní schůzi fyziologické společnosti přednášel o své teorii oktantů elektrického pole srdečního a o jejích přednostech pro diagnostiku infarktu. „Teprve nakonec uvedl, že v záznamech pořízených několik let před infarktem, v průběhu i po jeho odeznění šlo o jeho vlastní srdce,“ vzpomenul Horváth.