Ve velké posluchárně Arnošta Inocence Bláhy seděl alespoň jednou každý posluchač fakulty sociálních studií. Ti, kteří studují sociologii, se v průběhu přednášek dozví, za co mu takto fakulta posmrtně prokazuje úctu. Ostatní se to mohou dozvědět v následujících řádcích.
Ačkoliv strávil Bláha nejaktivnější léta svého života v Brně, nenarodil se v něm, ale v Krasoňově u Humpolce, a to v roce 1879. Na to, že se z něj stane uznávaný sociolog, to nejdříve nevypadalo. Po maturitě totiž vstoupil do kněžského semináře. Ale nepobyl v něm dlouho. „Za své úvahy o povaze existujícího a žádoucího křesťanského umění, a zejména za jejich veřejné vyslovení, byl vyloučen nejen z královéhradeckého semináře, ale i ze všech ostatních seminářů v Rakousku,“ popsal ve své disertaci Dušan Janák.
Po studiích ve Vídni a Praze začal Bláha učit jazyky na reálce v Novém Městě na Moravě. A nejen to. „První, co ve svém novém působišti učinil, bylo založení kulturně osvětového sdružení,“ připomněl Janák a hned vypočetl, co činnost takového spolku obnášela. „Od listopadu do dubna po nedělních odpoledních putoval na voze nebo na saních a přednášel o nejrůznějších tématech. Za 16 let pobytu v Novém Městě jich vykonal přes 900. A inicioval třeba i vznik pojízdné knihovny.“
Snad také život na Vysočině Bláhu inspiroval k výběru tématu pro disertaci i habilitaci. Stala se jím právě města. Začátkem 20. století ta velká rychle rostla a měnila se jejich sociální charakteristika. Specifikem podle Janáka byla i hustá síť menších měst. To po nich se Bláhova disertace jmenovala Duše malého města. „Byla založená na analýze dotazníků rozeslaných do různých středních a malých měst v českých zemích,“ podotknul Janák. Mimochodem právě Bláha byl co se používání dotazníků týče velkým průkopníkem.
V prvním desetiletí 20. století ještě stihnul podniknout vědeckou cestu do Francie. V Paříži se stal žákem Émila Durkheima, průkopníka sociologického pozitivismu. Po první světové válce už ovšem přišel čas na Bláhovo stěhování do Brna.
Na nově vzniklé Masarykově univerzitě se v roce 1921 stal profesorem sociologie, kterou zde založil, a v roce 1925 pak spoluvytvářel Masarykovu sociologickou společnost. Postupně se kolem něj vytvořil okruh studentů, jemuž se později někdy říkalo Brněnská sociologická škola. Především díky Bláhovi se pro výuku v Brně podařilo získat i Emanuela Chalupného. „Připočítáme-li k tomu Bláhovo vedení sociologického periodika evropské úrovně, můžeme říci, že brněnská sociologie díky němu v meziválečném období měla velice dobrou pozici,“ konstatoval Janák, jenž přidal také vzpomínku svých prarodičů, kteří byli sociologovými žáky: „Vzpomínali na jeho přednášky z etiky, které vedl jako celofakultní předmět. Pravidelně totiž končily potleskem.“
Nebýt začátku druhé světové války, zrealizoval by Bláha jistě řadu svých dalších nápadů. Měl však jiné starosti. A to hned od začátku ozbrojeného konfliktu. 1. září 1939, v den, kdy Němci napadli Polsko, si pro brněnského sociologa přišli příslušníci gestapa. Několik týdnů strávil ve vězení ze Špilberku, odkud jej propustili kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Tomu duševnímu ještě přitížila následná série výslechů, po které se Bláha nervově zhroutil. „Svůj odpor proti Němcům se snažil realizovat alespoň prostřednictvím etických textů a národně apelativních článků. Válku se mu podařilo přečkat bez ztráty života, ale přišel o několik přátel a studentů,“ poznamenal Janák.
Přesto se známý sociolog po válce znovu vrhnul do práce, jejímž výsledkem bylo založení Vysoké školy sociální. Bohužel však takovým výsledkem, který nevydržel dlouho. Doba po únoru roku 1948 a především lidé, kteří v té době Československo vedli, Bláhově oboru ani trochu nepřáli. Sociologii označovali jako buržoazní pavědu a podle toho se chovali i k jejím reprezentantům. Bláhova snaha o obranu nebyla vůbec nic platná. Jeho sociálně-vědní vysoká škola byla postupně rušena a on sám se musel stáhnout z intelektuálního života i vysokoškolského prostředí.
