Dění na své alma mater sledovala vždy a nyní i zblízka – z pozice předsedkyně Správní rady Masarykovy univerzity. „Pozvánka do správní rady mě potěšila, jsem ráda, že i v důchodu mohu být veřejně aktivní. Nejen Masarykova univerzita, ale i ostatní vysoké školy jsou pro Brno velmi důležité, vždy jsem sledovala dění na nich a snažila se je podporovat,“ říká držitelka Stříbrné medaile MU, udělené letos v květnu, Dagmar Lastovecká s tím, že jejím nejoblíbenějším místem na univerzitě je Velká aula Karla Engliše v budově právnické fakulty a obraz Prométhea přinášejícího lidstvu oheň od Antonína Procházky.
Jste absolventkou Masarykovy univerzity a nyní i předsedkyní Správní rady MU. Jak moc byl a je váš život a život vaší rodiny propojen s touto univerzitou?
Úplně. Máme v rodině již ve třetí generaci absolventa Masarykovy univerzity. První byli moji rodiče, kteří začali studovat po válce na právnické fakultě. Otec promoval v roce 1949, moji maminku ale po dvou ročnících komunistický režim dál studovat nenechal. Dodnes má schováno kolokativní vysvědčení se samými výbornými, přesto jí přišel dopis, že z prospěchových důvodů je vyloučena a má se zařadit do výroby. Já jsem měla velké štěstí, protože jsem maturovala v roce 1969, a tehdy se obnovovala komunisty zavřená právnická fakulta. U přijímacích zkoušek se psal jen test, nekádrovalo se a já byla přijata. Na fakultě jsem se pak seznámila se svým manželem, ve čtvrtém ročníku jsme měli svatbu. Náš syn absolvoval na ekonomicko-správní a přírodovědecké fakultě a nyní studuje právnickou fakultu i nejstarší vnučka.
Můžete říct, jak vás univerzita připravila na vaši profesní dráhu?
Náš ročník měl velké štěstí na vyučující pedagogy. Měli jsme přednášky s řadou morálně a profesně velmi zdatných pánů profesorů, kteří nám dali kvalitní základy pohledu na právo. Končili jsme sice v době normalizace, ale atmosféra studia byla pro nás – první ročníky – jiná než pro studenty v pozdějších letech.
V jaké své profesní roli jste se cítila nejlépe?
Začala bych asi veršem Jana Nerudy „Vším, čím jsem byl, tím jsem byl rád“. Po škole jsem sice zůstala na mateřské dovolené, ale pak jsem nastoupila do státní banky, kde jsem musela zvládnout nejen právnickou práci, ale částečně i ekonomickou. Po roce 1989 jsem vždy začínala něco nového. Byla jsem předsedkyní privatizační komise, což byla velmi zajímavá činnost, řešili jsme majetkové záležitosti i dražby, které jsme do té doby znali jen z filmů. Pak jsem se na radnici seznamovala s komunální politikou, pozice samospráv se měnila, doba byla rozjitřená, v zastupitelstvu bylo mnoho politických subjektů. Strašně krásná práce byla v Senátu ČR, kde jsem byla předsedkyní ústavně právního výboru a členkou komise pro Ústavu ČR a připravovali jsme ústavní zákon o referendu o vstupu do Evropské unie. A samozřejmě završení kariéry na Ústavním soudu, to je myslím snem každého právníka.
Proč jste se po sametové revoluci rozhodla angažovat v politice?
Vyrostla jsem v rodině, kde se politika neustále sledovala. Můj otec byl politickým vězněm padesátých let, poslouchali jsme Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky i rakouské zprávy. Politika mě vždy zajímala. V roce 1989 jsem s negativním názorem na komunistický režim měla pocit, že každý by se měl podle svých možností zapojit do toho, aby režim padl a aby se vytvářela nová demokratická společnost.
Určitě sledujete dění na MU. Jak ho vnímáte?
Dění sleduji spíše z pohledu kompetencí, které má správní rada – schvalujeme rozpočet, zabýváme se výroční zprávou nebo strategickým záměrem, takže detailně do dění na jednotlivých fakultách příliš nevidím. Univerzita ale měla po roce 1989 štěstí na svoje rektory, kteří školu posouvali vždy o kousek dál. Zájem o studium i ze strany zahraničí je velmi vysoký, myslím, že univerzita má dobrou úroveň v České republice i zahraničí.
Za upevňování významu Masarykovy univerzity, prohlubování spolupráce a za zásluhy a její rozvoj jste obdržela Stříbrnou medaili MU. Co to pro vás znamená?
Potěšilo mě to, samozřejmě si tohoto ocenění velmi vážím. Je trošku symbolické, že přichází nyní, protože já mám letos padesát let od promoce. Když člověk skončí svůj aktivní pracovní život, tak se trošku zamýšlí nad tím, co kdy udělal a čemu prospěl. A ve vztahu k Masarykově univerzitě mám velmi dobrý pocit z toho, že se nám – brněnským poslancům a senátorům – v parlamentu podařilo prosadit financování kampusu formou návratné dotace, že jsme vlastně položili základy k tomu, aby se mohla myšlenka a stavba kampusu realizovat. Vykomunikovali jsme to i přes různé pochybnosti, že to univerzita nikdy nesplatí.
Jako předsedkyně správní rady asi můžete s klidným svědomím říct, že univerzita dotaci neustále splácí a že ji splatí.
Ano, mezi pravomoci správní rady patří schvalování rozpočtu, takže já se vždy při tomto jednání ptala, kolik nám ještě zbývá splácet. A mohu potvrdit, že univerzita nezůstává státu nic dlužna.
Čemu se v současné době ráda věnujete? Co děláte?
Jsem v důchodu, ale snažím se alespoň trošku ještě veřejně angažovat. Kromě správní rady jsem dlouhé roky členkou legislativně-organizační komise Rady města Brna a taky jsem několik let v rozkladové komisi ministerstva obrany. V osobním životě se věnuju tomu, na co jsem celá ta profesní léta neměla čas. Hodně čtu, chodím do divadla a udržuji intenzivní vztahy se svou rodinou a se svými přáteli.
Co byste popřála Masarykově univerzitě do budoucna?
Aby měla vynikající pedagogy, dobré zaměstnance, kvalitní studenty a nadšené uchazeče, kteří budou mít o studium na Masarykově univerzitě opravdu zájem. A aby pak jako absolventi rádi na univerzitu vzpomínali, jako vzpomínáme my. Náš ročník slavil před pěti lety, v roce 100. výročí založení školy, padesát let od svého nástupu na právnickou fakultu. Sešli jsme se a všichni na studia vzpomínáme rádi a v dobrém. A letos to naše setkání bude slavnostnější, protože budeme mít v říjnu znovu promoci přímo na právnické fakultě.
