Marie Kučerová je absolventkou Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, má za sebou léta praxe v brněnském studiu České televize a od roku 2013 stojí v čele Filharmonie Brno. Od loňského roku je zároveň členkou Správní rady MU. Aktuálně se s orchestrem filharmonie nachází ve víru oslav 150 let brněnského Besedního domu. Festival odstartoval v pondělí 1. května a potrvá až do 14. května
Do Filharmonie Brno jste nastoupila před deseti lety. Jaké byly tenkrát vaše vize?
Myslím, že moje představy se nejen naplnily, ale že realita v mnohém předčila má očekávání. Samozřejmě máte nějaké vize a sny, ale před deseti lety jsem vůbec netušila, co všechno bude možné. Filharmonie byla tenkrát v trošku jiné situaci. Dnes máme v čele světově proslulého dirigenta a uměleckého šéfa Dennise Russella Daviese, který klíčově určuje rozmach filharmonie v posledních pěti letech. Vůbec jsem si ani nepředstavovala, že by se nám takovou osobnost podařilo pro filharmonii získat, nebo že budeme jezdit koncertovat na prestižní světová pódia a hrát v Carnegie Hall. Na celé americké turné bych se neodvážila pomyslet ani omylem. Stejně tak jsem nepočítala, že budeme produkovat pět festivalů a jak se vyprofilují. Dalším snem byl samozřejmě projekt nového sálu, který se ale v době, kdy jsem nastupovala, snad ani nemohl vyslovovat.
Jak se situace kolem nového koncertního sálu vyvíjí dnes?
Na začátku jsme byli plni nadšení a optimismu a kolegové ze zahraničí, kteří měli stavbu koncertního sálu už za sebou, mne varovali, že přijdou i těžší období. Nevěřila jsem. Teď už je mi to jasné a zase radím kolegům v Ostravě nebo Praze, ať se obrní velkou trpělivostí. Ani v zahraničí, co jsem zjistila, se nikdy stavby z nejrůznějších důvodů neobešly bez obtíží. Stát se může cokoliv – ekonomická krize, pád stavební firmy, úmrtí architekta, změna politické situace… Tak velkou stavbu ovlivňuje množství faktorů. Ani my jsme netušili, že přijde covid, ekonomická krize a válka. Vše hraje svou roli. Ale já jsem přesvědčena, že všechno dobře dopadne. Už raději neplánuji, kdy se dočkáme otevření, ale budu doufat, že se vyplní, co řekla paní primátorka po svém opětovném zvolení: že by ve svém novém volebním období ráda zahájila stavbu a otevřela.
Aktuálně slavíte 150 let Besedního domu – jak jste koncipovali samotný program, který jste rozložili do čtrnácti dnů?
Oslavy 150 let Besedního domu mají charakter festivalu, takže letos jich vlastně produkujeme nikoliv pět, ale šest. O koncepci jsem intenzivně přemýšlela poslední tři roky a na plánu oslav se podílejí i jiné instituce než Filharmonie Brno. Poděkovat bych chtěla Moravské galerii, která nám pomohla s výtvarnou částí – připravila výstavu originálních návrhů Besedního domu Theophila Hansena v Pražákově paláci, pomohla nám s instalací soch v plenéru na nádvoří mezi Besedním domem a galerií i světelnou instalací Point Pavla Korbičky. Pokud jde o odbornou část, velké díky patří především Masarykově univerzitě a také VUT. V rámci oslav se v sobotu 6. května uskuteční mezinárodní multioborová konference přímo v sále Besedního domu, kde se sejdou odborníci z Česka, ale také z Ameriky, Rakouska či Německa a z různých úhlů pohledu přiblíží dobu a situaci v Brně v 70. letech 19. století, kdy se Besední dům otevřel veřejnosti. Hovořit se bude o postavení kulturních domů, soužití české a německé kultury, působení Leoše Janáčka v Besedním domě, probereme i 60. léta 20. století a dostaneme se až do současnosti. Např. architekt Petr Hrůša, který projektoval právě nový koncertní sál, promluví o vazbách nové stavby právě na Besední dům, protože obě budovy spolu budou hezky komunikovat. Podtitul konference zní Koncertní dům 19. a 21. století a na obsahu se z velké míry podíleli právě muzikologové nebo kunsthistorikové spojení s Masarykovou univerzitou. Obsah je opravdu zajímavý a na akci zveme širokou veřejnost.
Co koncertní část oslav?
O hudbu se logicky staráme my. Přemýšleli jsme, jaký program zvolit, a nakonec jsme sáhli do archivu a vybrali tři koncerty z dějin Besedního domu, které byly nějakým způsobem unikátní nebo výjimečné, a převedli je do současnosti. Nejde ovšem o stoprocentní repliky, ale do značné míry napodobujeme atmosféru doby. Pro pondělní zahájení jsme využili jeden z prvních koncertů, na kterém hrál Bedřich Smetana, i s vystoupením sborů. Další koncert má podtitul Janáček a lidová hudba a vychází ze skutečného koncertu, který se konal v Besedním domě, kde zahrál Janáček své skladby a kam jako hosty pozval horňáckou muziku z Hrubé Vrbky. O koncertu se nesly fámy, že hudci tenkrát nechtěli hrát, což není pravda, ale opravdu se trošku zalekli velkého města, sálu i publika, takže během samotného koncertu nebyli schopni podat nejlepší výkon. Nicméně po koncertě se konala párty, kde se už uvolnili a zahráli tak, že si reputaci napravili. My tento koncert opakujeme a vedle Filharmonie Brno na něm hraje i Horňácká muzika Petra Mičky, takže to je opravdu kreativní. V pátek 5. května zároveň našeho Janáčka a horňáckou muziku v přímém přenosu nabídne i ČT Art. O přestávce pak televize uvede nový dokument Já, Besední dům, v němž Besední dům vypráví svůj vlastní příběh. V příštím týdnu pak máme na programu Mozartovo Requiem, což byl Janáčkův „majstrštych“, na který byl neskutečně pyšný. Kromě výstavy, koncertů a konference pak pořádáme i Dětskou muzikologickou konferenci, kde budou 7. května své minipříspěvky přednášet děti, několik workshopů s Moravskou galerií, na nichž si děti budou moci vyzkoušet postavit koncertní sál, a přizvali jsme i TIC, který v Besedním domě uspořádá autentické prohlídky s průvodcem.
Zmínila jste odborníky na konferenci – sama jste Masarykovu univerzitu (MU) a hudební vědu studovala – vnímáte nějak vývoj ve vzdělávání na MU – třeba právě ve vašem oboru?
Když jsem maturovala a chtěla jsem studovat hudební vědu a nic jiného, tato možnost opravdu nebyla, protože můj vysněný obor se otevíral jen jednou za pět let. Nakonec jsem se po studiích historie k hudební vědě dostala oklikou a s velkými překážkami, ovšem nevěnovala jsem se jí naplno. Po škole jsem zakotvila v Památníku Leoše Janáčka při Moravském zemském muzeu, ale později jsem zjistila, že asi nebudu ten pravý výzkumný typ, takže následovalo 25 let v České televizi na pozici hudebního producenta a poté už působení ve filharmonii. Dnes se považuji spíš za manažera a praktika, člověka, který pomáhá věcem růst. Se svými kolegy i učiteli, např. s profesorem Štědroněm, dodnes udržuji kontakty. I naši dramaturgové jsou absolventy Masarykovy univerzity a považuji za skvělé, že se v Brně potkáváme. Jsem ráda, že v Brně máme toto odborné zázemí, protože naše dramaturgie a náplň festivalů by asi bez těchto odborníků vypadaly jinak. Není problém oslovit odborníky na různé žánry, ať už jsou to absolventi MU nebo JAMU. Brno a Praha jsou na tom v tomto směru ve srovnání s ostatními městy velice dobře. A Masarykova univerzita hraje i v oboru jako je hudba obrovskou roli. Snad mohu naznačit, že jsme se s panem rektorem Barešem bavili o možnosti, že by se jednoho krásného dne uskutečnil welcome koncert při příležitosti zahájení akademického roku pro studenty, kteří přicházejí do Brna z menších měst a oblastí, aby měli příležitost seznámit se s orchestrem špičkové úrovně za přijatelnou cenu jednoho piva. Rádi nabídneme pomocnou ruku, aby si studenti z MU a případně i jiných vysokých škol mohli užít našeho skvělého města – právě i formou koncertu.
Od loňského roku jste i ve Správní radě MU. Jak se vám líbí strategie univerzity, týkající se internacionalizace či stipendijních programů v zahraničí?
Myslím, že jedinou šancí pro Brno je být co nejvíc globální a internacionální. Nejhorší je uzavřít se do ulity a tvářit se, že všechno víme. Jako filharmonie zkušenost s internacionalizací máme velmi dobrou – jsme kompletně mezinárodní. A máme výhodu, že hudba je globální jazyk a česká hudba je navíc fenomén – jak v Japonsku, tak v Americe. V klasice jsme opravdu velmoc. Internacionalizace je skutečně naše jediná šance – pro Brno i univerzitu, protože máme co nabídnout a jsme velmi otevření jakýmkoliv podnětům ze zahraničí. A máme cit i pro kultury mimo hlavní proud – pobaltské, arménské či gruzínské. Této myšlence skutečně fandím.
