Přes dvacet let zachraňuje Petr Kala životy lidí s akutním srdečním infarktem a před dvěma měsíci byl jako první Čech zvolen do nejužšího vedení Evropské asociace intervenční kardiologie. Právě tento obor pomáhal budovat ve Fakultní nemocnici Bohunice, kde působí.
Co si vůbec má člověk představit pod pojmem intervenční kardiologie?
Katetrovou léčbu srdce, která hlavně při akutním infarktu zachraňuje životy pacientů, u kterých jsou srdeční cévy postižené aterosklerózou většinou zcela uzavřeny krevní sraženinou. Čím dříve se zprůchodní, tím lépe. Intervenční kardiologie je léčba pomocí katetrů, kterými se do cév zavádí balonky či stenty. Na postižené místo se dostáváme cévami buď přes třísla, nebo zápěstí pacienta. Celý zákrok sledujeme a kontrolujeme pomocí rentgenu.
Zaujala vás kardiologie už při studiu na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity?
Rozhodoval jsem se mezi chirurgií a internou, kterou jsem si nakonec vybral. Ale další specializace na intervenční kardiologii mě přivedla vlastně trošku zpět k chirurgii. Má práce se vyznačuje rychlým rozhodováním a pomocí pacientovi, kterému můžeme zachránit život. Je to hodně blízké chirurgii, i když do pacientů přímo neřežeme.
Co vás k této specializaci přivedlo?
Po škole jsem se rozhodl jít do nemocnice v Blansku, abych mohl důkladně poznat celou oblast interní medicíny. Byla to obrovská zkušenost, už po roce jsem například začal pod dozorem zkušenějšího kolegy vést jednotku intenzivní péče a nabral řadu zkušeností. V roce 1993 jsem pak na základě výběrového řízení přišel do bohunické nemocnice, kde se o rok později začala budovat právě intervenční kardiologie. Měl jsem velké štěstí, protože doba byla velmi dynamická a já jsem se k řadě věcí dostal mnohem dřív, než mnozí kolegové u nás i na západě.
Jak je to možné?
Kardiologie v Česku začala krátce před tím novou éru léčby infarktu pomocí trombolytik, tedy léků rozpouštějících krevní sraženiny. Zákroky v oblasti intervenční kardiologie nebyly moc rozšířené, a zkušenosti jsme tak hodně čerpali ze zahraničí. Byl to velký zlom a rychlý rozvoj. Dnes trvá příprava na specializaci intervenčního kardiologa dalších minimálně osm let po skončení vysoké školy.
Jakou šanci na přežití mají pacienti, kteří se k vám dostanou?
U akutního infarktu myokardu je vysoké riziko úmrtí. Část lidí postihne takzvaná náhlá srdeční smrt, tedy úmrtí do hodiny od vzniku příznaků. U ostatních záleží na rychlosti a formě pomoci. Pokud nemá pacient závažnou srdeční arytmii a je léčený aspirinem a heparinem, tak riziko, že zemře během hospitalizace, je okolo 15 až 25 procent. U trombolytické léčby se to pohybuje okolo devíti procent a u intervenční kardiologie to jsou čtyři procenta.
Všude ale hraje roli čas, takže jak rychle se musí dostat člověk s infarktem k vám?
Optimálně do hodiny od záchvatu, ale jsme schopni pomoci ještě dvanáct hodin po infarktu.
Dostane se stejné péče všem lidem?
Každý pacient, který včas zavolá lékařskou pomoc, dostane v Česku optimální léčbu. Člověk s akutním infarktem je převezený záchrannou službou do jednoho z 22 intervenčních center, která jsou vybavena kvalitními přístroji a jsou v nich nonstop připravené zkušené týmy.
S takovou péčí asi patříme mezi ty lepší země...
Mám čest vést evropskou iniciativu Stent for Life zaměřenou na zlepšení péče o pacienty s akutním infarktem. Myšlenka vznikla v roce 2008 a prvním krokem bylo zmapování situace v Evropě. Zjistilo se, že asi pět zemí má velmi dobré výsledky a Česká republika byla v kvalitě léčby infarktu myokardu na prvním místě a jsme tam stále. Když se vrátím k tomu, kdy se začala v Česku budovat intervenční kardiologie, tak na světovou špičku jsme se dostali během deseti až dvanácti let.
Co tedy v rámci Stent for Life děláte?
Iniciativa má tři fáze. První bylo popsání situace a pak se na základě nejlépe fungujících zemí vytvořil model, který se aplikuje tam, kde není péče na tak vysoké úrovni. Iniciativa se už rozšířila i mimo Evropu a pracovní skupiny existují například i v Indii, Číně nebo Jižní Americe. Vytvářejí plány na zlepšení péče odpovídající místním podmínkám, každá země má totiž jiné uspořádání a řízení zdravotnictví.
Které země v Evropě jsou na tom naopak nejhůř?
Před šesti lety to byly například Bulharsko, Rumunsko, ale také Španělsko, Portugalsko nebo dokonce některé regiony Francie. Mnoho věcí mě ale hodně překvapilo. Například v Rumunsku v roce 2010, kdy tam iniciativa začala pracovat, vůbec neexistovala nějaká centrální záchranná služba. Během tří let ale dokázali z nuly vybudovat dokonale fungující systém rychlé pomoci.
Řídíte tuto iniciativu a nedávno jste byl zvolen do nejužšího vedení Evropské asociace intervenční kardiologie. Co to pro vás znamená?
Asociace spadá pod Evropskou kardiologickou společnost, která se snaží posunovat kardiologii kupředu. Podílí se tedy na výzkumu, tvorbě klinických doporučení a snaží se o vyrovnání ještě pořád velkých rozdílů mezi evropskými zeměmi v léčbě onemocnění srdce. Své jmenování beru především jako úspěch české intervenční kardiologie.
Vedete dvě iniciativy, učíte a především děláte hodně náročnou práci. Jak odpočíváte?
Intervenční kardiologie je náročná. Je to psychická i fyzická zátěž, pracujeme pod rentgenovým zářením a stresu je opravdu hodně. Kardiologové obecně hodně sportují a často se věnují hudbě. Sám jsem kdysi zvažoval i kariéru jazzového pianisty, ale nakonec jsem zvolil medicínu. Dnes hraju tenis a z klavíru jsem přesedlal na kytaru.
