Miloš Filip řadu let zastával různé pozice v bankovním sektoru. Před časem se však tento absolvent ekonomicko-správní fakulty vrátil na učitelskou dráhu, které se na alma mater původně věnoval. Pomáhá projektu, který vzdělává děti na základních školách v oblasti financí.
Prošel jste řadou pozic v bankovním sektoru, naposled jste působil v ING Investment Management...
Měl jsem na starosti obchod a marketing v České republice a na Slovensku. Pracoval jsem na této pozici šest let. Před rokem jsem ale odešel a začal jsem dělat vlastní věci v oblasti finančního vzdělávání, public relations a marketingu.
Čím se zabýváte teď?
Živí mě zapojení do různých ekonomických projektů ve společnosti Edifice, což je manažerská a projektová skupina. V současnosti řešíme projekty vzdělávání financované z Evropské unie, které jsou také spojeny s finančním sektorem, i když zprostředkovaně. Jeden už běží, jde o aktivitu pro základní školy. Máme v ní třináct základních škol a hrajeme si s dětmi na fiktivní podílový fond, učíme je formou hry, co jsou osobní finance, spoření, kapitálová burza, investování.
Není podílový fond pro děti trochu těžké téma?
Jsou to žáci na druhém stupni, takže mají už 14 let. Navíc jsme téma maximálně zjednodušili. Chystáme se s obdobnou hrou i na střední školy. Jejím principem je, že máme k dispozici deset akciových titulů a tým dětí si poskládá portfolio ze tří čtyř z nich. Pak sleduje, jak se historicky takové portfolio vyvíjelo a jak jejich výběr a zastoupení jednotlivých titulů ovlivňuje majetek.
Z bankovního experta jste se vlastně proměnil na učitele. Co vás k té změně vedlo?
Je to aktivita, kterou rozvíjím už mnoho let. Když jsem pracoval v bankách, zjišťoval jsem, že lidé netuší, co se na burze děje, proč a jak se tam hýbou ceny nebo jak to je s podílovými fondy. Začal jsem dělat osvětu a napsal trilogii Osobní a rodinné bohatství. Později jsem byl spoluautorem dalších dvou knížek, které se věnovaly penzím a ekonomické krizi.
Pro koho jsou určené?
Psali jsme knihy především pro finanční poradce, které jsme se takto snažili vychovávat. Ve finančním poradenství totiž existuje obrovský konflikt, který jsme chtěli alespoň trochu zmírnit. Spočívá v tom, že poradce je placen z provizí za konkrétní prodaný produkt, ale na druhé straně by měl klientům radit maximálně objektivně.
V takovém případě ale ani výchova nepomůže, ne?
I když se už podařilo ve finančním poradenství odbourat ty největší excesy, ještě bude potřeba nějaká očista českého trhu. V Evropě už dnes nastupuje trend, kdy distribuce finančních produktů směřuje od placeného provizního prodeje k placenému poradenství, tedy k modelu, kdy si klient kupuje čas poradce, který už není závislý na provizi z prodaného produktu.
Jsou finanční poradci vůbec potřeba?
Mohou lidem poradit. V roce 1989 tady byla jedna státní spořitelna a jedna národní banka a pak jsme skočili rovnýma nohama do kapitalismu se všemi bankovními produkty, podílovými fondy, životním pojištěním. Pořád je pro lidi problém se ve spleti různých produktů vyznat, najít optimální řešení a nastavení osobních financí. Buď musí všechno důkladně prostudovat, což je pro laika skutečně náročné, nebo si právě nechat poradit.
Jaký je vlastně vztah Čechů k osobním financím?
Jsme konzervativní národ, což není dobře, ale ani špatně. Nejdeme do takového rizika jako například lidé v Polsku, ale zase nejsme až tak opatrní jako Slováci. Podle mě je tady ve srovnání se Slovenskem víc investorů i díky kuponové privatizaci a tomu, že zde vznikla plnohodnotná burza.
Jedna z vašich knih se věnuje ekonomické krizi. V poslední době se hodně mluví o stagnaci evropského hospodářství a hrozbě další recese. Přijde podle vás další krize?
Za posledních čtrnáct let se odehrály dvě velké krize spojené s finančními trhy. V roce 2000 za ní stála bublina v cenách technologických akcií na burze a druhá krize roku 2008 byla spojená s růstem cen akcií a podřadnými cennými hypotečními papíry. Když se dnes mluví o příchodu další pohromy, tak ano, samozřejmě že přijde, je to součást vývoje ekonomiky. Je však otázka kdy, a hlavně není potřeba se toho děsit: po každé krizi totiž vždycky po určité době následuje růst.
Vystudoval jste obchodní podnikání a finance. Co vás na tomto oboru lákalo?
Když jsem šel na vysokou školu, byla to doba kuponové privatizace, doba, která přála kapitálovým trhům a burzám. Východoevropské země byly považovány v tomto směru za rozvíjející se trhy a tato situace mě motivovala ke studiu financí.
Proč jste si vybral zrovna brněnskou fakultu?
V té době tady byla buď Vysoká škola ekonomická v Praze, nebo nově vznikající ekonomicko-správní fakulta. Myslel jsem si, že brněnská škola mi může nabídnout zajímavé věci také proto, že už při otevření propagovala výuku v angličtině, včetně financí.
Splnila vaše očekávání?
Určitě. Když mám srovnání s tím, jak v té době vypadalo studium třeba v Praze, tak kvalita brněnské školy byla určitě srovnatelná a v některých ohledech i lepší. Učil nás třeba absolvent univerzity v Yale, Michael P. Hobbs, jeden z pozdějších zakladatelů brokerské společnosti Atlantik. V té době to byla špička nejen v České republice v oblasti finančních a kapitálových trhů.
Patřil jste mezi první studenty nové fakulty, na které jste později učil a udělal si doktorát. Jak se během těch let změnila?
Na začátku, ještě v budově na Zelném trhu, jsme tam měli hodně rodinné prostředí, všichni nás znali jmény, na studijním oddělení už si mě pamatovali kvůli na poslední chvíli nahlašovaným známkám z indexu. Jak fakulta rostla, přibývalo samozřejmě lidí a člověk jich na chodbách poznával méně a méně.
Udržujete ještě s fakultou nějaký kontakt?
Snažím se. Je-li příležitost a zajímavá akce fakulty, tak se tam vždycky rád podívám. Kromě vzpomínek či přátelství to občas může přinést i zajímavé pracovní kontakty.
