Univerzity vždy představovaly místo, kde je poznáván svět ve své nejširší pestrosti a rozporuplnosti, kde probíhá konfrontace a tříbení myšlenek. Proto jsou také přirozeným místem, kam jsou k přednáškám a debatám zvány významné osobnosti: vědci, politici, publicisté, vizionáři, podnikatelé či umělci.
>> přečtěte si také komentář studenta Zdeňka Ručky: Zatleskají paraziti?
Ekonomicko-správní fakulta již od svého založení ctí tuto tradici a pozvala řadu výrazných osob. Vzpomeňme například taková jména, jako jsou Karel Dyba, Miroslav Kalousek, Václav Klaus, Ivan Kočárník, Ivan Mikloš, Bohuslav Sobotka, Günter Verheugen atd.
Na všechny besedy, u kterých jsem byl, vzpomínám jako na vzácné okamžiky ozvláštňující naši každodennost, jako příležitost moci porovnávat vlastní názory s názory cizími a obohacovat je.
Z osobní zkušenosti také mohu potvrdit, že většina takových návštěv byla přijímána členy akademické obce pozitivně, byť – samozřejmě – s prezentovanými názory nemuseli souhlasit; ctili ale Voltairovo: Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat.
Letošní rok, rok kdy uplyne čtvrt století od pádu komunismu a deset let od našeho vstupu do Evropské unie, je zajisté vhodnou příležitostí k pozvání profesora Václava Klause, který o této dlouhé a podivuhodné cestě může podat zajímavé osobní svědectví a s nadhledem ho bilancovat.
Autor je děkanem ekonomicko-správní fakulty.
