Bývalý prezident a premiér České republiky Václav Klaus už přednášel na nejslavnějších univerzitách světa. Teď dělá totéž na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity. V rozhovoru pro Muni shrnul, jaký dojem na něj studenti zatím dělají, jak se zpětně dívá na svoje kroky v roli porevolučního ministra financí a předsedy vlády a také to, k čemu je dobré učit se dnes o ekonomické transformaci.
Máte za sebou první dvě přednášky na fakultě. Jak je hodnotíte?
Mám ze studentů tady velmi dobrý pocit. A učení samotné mě moc těší.
Co pro vás role učitele znamená?
Myslím, že jsem rozený kantor, jen mi to můj režim v minulosti málo umožňoval. V roli předsedy vlády nebo prezidenta se učí těžko, i když jsem se později snažil vyhradit si aspoň pondělky, kdy jsem se pokoušel nejezdit na zahraniční služební cesty. Učit jsem začal už jako doktorand, v tehdejší terminologii aspirant, na konci 60. let. Na to, že se k tomu zase vrátím, jsem se velice těšil. Zažil jsem desítky a stovky přednášek po celém světě na různých univerzitách, ale tady jsem se upsal na souvislý kurz a to je něco jiného.
Jak se k vám studenti chovají? Nestydí se vám oponovat?
Ne, to určitě ne. Myslím, že byl zvolený dobrý počet šikovných studentů, takže z toho mám úžasný pocit. Ptát se nebojí.
Je mezi nimi a třeba americkými studenty, jimž jste přednášel v minulosti, nějaký rozdíl?
Myslím, že v minulosti byl ten rozdíl proti dnešku nekonečně větší. Když jsem se v roce 1969 prožil semestr na Cornellově univerzitě, byl jsem absolutně šokován přístupem studentů. Byl charakterizován tím, a mně se to zdálo neuvěřitelně nestřídmé a drzé, že když student něčemu nerozuměl, tak zvednul ruku a uraženým tónem profesorovi sdělil, že látce nerozumí a že je to jeho vinou, protože látku špatně vysvětlil. Náš student by si myslel, že přestal poslouchat, je hloupý, dostatečně se něco nenaučil a podobně. Vůbec by nás nenapadlo atakovat profesora. Ale myslím, že novější generace to v sobě v dobrém slova smyslu zlomily.
A nějaké aktuálnější dojmy?
Často přednáším na nejrůznějších univerzitách a hlavně v Evropě se setkávám s tím, že je plný sál, 200 nebo 300 lidí v aule, skončí přednáška, a najednou za mnou chodí různí lidé a chtějí podpis do knihy a podobně. Nakonec tam vždycky zůstane skupina lidí, která na mě začne švitořit česky. Můj první standardní dotaz je, zda se pořádně učí, nastupuju na ně otcovsky. A pak se ptám na podstatně těžší otázku, zda je jejich současná škola skutečně těžší než jejich předchozí česká. Teď nemluvím o Harvardu nebo Princetonu, ale o standardní norské, finské, švédské, irské nebo třeba italské vysoké škole. K mému velkému překvapení bývá dominantní odpověď, že to těžší není, což je pro mě pořád ještě netriviální závěr. A když jsem tohle slyšel před několika lety na Cambridge, tak mě to úplně vzalo.
Studenty ekonomicko-správní fakulty učíte o ekonomické transformaci, což je věc, kterou velmi pravděpodobně nezažijí. Proč by se to měli učit a jak by se z toho měli poučit?
Na to mám dvě odpovědi. Minule jsme se studenty mluvili o tom, co transformaci předcházelo, a já jim zdůrazňuji, že to není výuka dějepisu, ale ekonomie. Učí se to na základě jiného reálného světa, nebyl to žádný laboratorní experiment. Navíc když se minulý systém boural, objevila se až v té chvíli spousta jeho jemnůstek a zajímavostí. Druhá půlka mojí odpovědi je taková, že podle mého názoru se transformace systému, fundamentální systémová změna, v historii odehraje ještě několikrát. Já jsem stoprocentně přesvědčen, že taková transformace, nikoliv parciální reformy, dříve či později nastane v Evropské unii. Že bude také nutné systém zbourat a postavit nový. Tahle výuka je pro studenty dobrou přípravou na to, až se EU začne hroutit.
Když už jim o tom říkáte, máte také představu, kdy se to stane?
To si netroufám odhadovat. Řekl bych, že já už se toho asi nedožiju. Ale vy (myšleno lidé kolem 30, pozn. red.) určitě.
Uvažujete zpětně, že byste něco udělal jinak, když se se studenty o celém procesu bavíte?
Takto není možné transformaci hodnotit. Odehrála se v reálném světě a čase, to nebylo žádné ekonomické cvičení, ale aplikace ekonomie. Nebyl to kontrolovaný experiment, kde bychom si něco zkusili a potom si řekli, ne to nevyšlo, uděláme to jinak. My jsme věděli, že na rozdíl od jiných zemí u nás probíhá transformační ekonomický proces současně s transformačním procesem politickým. Nepadalo tedy v úvahu zastavit některé procesy a počkat si, až si něco vyřešíme. U nás to bylo, jako by se listopadem 1989 otevřela propusť na řece. A i já jsem byl jenom jedním prvkem celého procesu. Deset let po pádu komunismu jsem byl na jedné konferenci ve Varšavě, kde se hodnotilo, co se udělalo dobře a co špatně. Přijel i Jegor Gajdar, ruský ekonom, který byl krátce předsedou ruské vlády v postjelcinovské době, kdy se toho semlelo hodně a leckdy ne úspěšně. Na Gajdara tehdy zaútočili příslušníci ruské emigrace a on, protože to byl jemný člověk, který rozhodně neměl charakteristiky vhodné pro takovou pozici v Rusku, jen rozhodil ruce a řekl větu, kterou jsem od té doby stokrát citoval. Řekl: Já jsem byl předsedou ruské vlády, nebyl jsem ruským carem.
Byl jste ve stejné pozici?
Ano. I ten ruský premiér je jenom jednou ze součástí politické, ekonomické a mezinárodně-politické hry, reálných ekonomických problémů, jeho pozice se odvíjí od síly parlamentu, jednotlivých politických stran i koalice. To je nutné říct před jakoukoliv smysluplnou odpovědí na otázku, co byste dělal jinak. Myslím, že v základních věcech jsme žádnou chybu neudělali, ale u tisíce jednotlivostí si lze představit, že by mohly dopadnout jinak.
