V souvislosti s dalšími letošními teroristickými útoky v Paříži se opět mimo jiné otevřela otázka možné radikalizace majoritní evropské společnosti ve vztahu k muslimům, což není absolutně nijak překvapivé. Radikální islamisté ve jménu svého náboženství páchají naprosto ohavné činy a nehodlají se zastavit před ničím. Dokazují nám, že jsou hrozbou zcela reálnou.
Do toho vstupují informace o původu teroristů, kdy někteří jsou identifikováni jako občané evropských států, potomci imigrantů, jiní jako ti, kteří přišli s dalšími uprchlíky v nedávné době. Potenciální teroristé mohou žít mezi námi a mohou přicházet s uprchlickou vlnou, o níž příliš velký přehled nemáme. Za takové situace se ani nikdo nemůže divit, že se společnost bojí. Však aby ne. Dochází k ohrožení jedné ze základních lidských potřeb - pocitu bezpečí.
A to je něco, co může způsobit, že i jednotlivci, kteří nejsou xenofobní, rasističtí a nenávistní, začnou volat po tvrdším přístupu vůči imigrantům, tvrdším postupům a kontrolám menšin žijících v uzavřených ghettech (třeba proto, že minimálně jeden atentátník se rekrutoval v bruselské muslimské čtvrti Molenbeek). K radikalizaci tak může dojít ne proto, že by se z evropské společnosti stala společnost ideově nedemokratická, ale jednoduše proto, že to bude společnost ovládaná strachem.
Na takovou poptávku nejlépe umí reagovat různé krajně pravicové a anti-islámské politické strany a hnutí. Nabízejí zdánlivě snadná řešení, velmi složitou situaci zjednodušují a co je podstatné, se strachem přímo pracují. Replikují nahlas obavy části společnosti. Apelují na omezení imigrace, nejlépe neprodyšné uzavření hranic, přirovnávají muslimy k teroristům, hrozí islamizací Evropy a vykreslují veřejnosti apokalyptickou vizi nedaleké budoucnosti evropských národů, která se zdá tak uvěřitelná.
Část veřejnosti (a osobně jsem toho názoru, že čím dál větší část) má pocit, že konečně se našel někdo, kdo se nebojí říct nahlas, jak se věci mají. Krajně pravicovým a anti-islámským aktérům se tak vytváří velká masa potenciálních voličů a je jen na nich, zda toho budou schopni využít. Zda se setká poptávka s nabídkou. Ve Francii, Švýcarsku, Švédsku, Rakousku a dalších evropských zemí se bohužel setkává.
Nicméně to neznamená, že se jedná o nezvratitelný proces. Záleží totiž na politických elitách. Ty se musí postavit k celé věci zcela realisticky a racionálně, mluvit s veřejností otevřeně a musí se naučit veřejnost uklidňovat. Ideálně skrze konkrétní rozhodnutí a postupy, tzn. rovněž pracovat se strachem, ale jinak než demagogičtí odpůrci islámu. Musí se naučit nepřehlížet a nebagatelizovat obavy občanů. A přejme si, aby se nenechaly strhnout pozlátkem mámivého populismu.
Autorka je odborná asistentka na Katedře politologie FSS MU.
