Zaina studuje doma v Jordánsku manažerské informační systémy. V rámci programu Erasmus přijela na jeden semestr na ekonomicko-správní fakultu Masarykovy univerzity. Brno si vybrala proto, že chtěla jinam než většina studentů, tedy do Německa či Francie. Obě země ale navštívila a tak může srovnávat reakce, které v lidech vyvolává.
Nosí totiž hidžáb, tedy šátek, kterým si muslimky zakrývají vlasy, krk a hruď. „Lidé tady se po mě hodně dívají, ale rozumím tomu. Je to něco nového a hodně jiného, protože potkat v Česku muslimku v hidžábu je hodně vzácné,“ řekla Khammash.
Přestože její slova potvrzují i statistiky i odborníci, sílí v posledních letech v Česku protiislámské nálady. Výrazně se to ukázalo mimo jiné právě na sporu o nošení hidžábu, kdy před více než rokem odešla ze Střední zdravotnické školy v Praze studentka ze Somálska, protože jí nedovolili ve výuce nosit šátek. Obrátila se na ombudsmanku Annu Šabatovou, která označila postup školy za nepřímou diskriminaci. Přestože její výrok podporují i další odborníci, kteří upozorňují na to, že zákaz nošení šátku jako projevu náboženství nemá žádnou oporu v českém zákonodárství, vyvolalo vyjádření Šabatové silnou a spíše negativní reakci veřejnosti i některých politiků.
Češi se bojí toho, co neznají
Česká republika má podle arabisty a islamologa Miloše Mendela v tomto ohledu v rámci Evropské unie nelichotivé prvenství. Zajímavé přitom je, že jen Island a Česká republika mají historicky s islámem nepatrné zkušenosti.
„Podle různých ukazatelů je právě u nás nejvíce zakořeněna islamofobní atmosféra. Snad je to způsobeno jakýmsi středoevropským provincialismem a konzervativní neochotou podívat se za hřebeny našich pohraničních hor. Určitě zde hraje roli i podvědomé hledání toho, kdo všechno může za naše hospodářské obtíže,“ uvedl Mendel, který působí v Ústavu religionistiky filozofické fakulty.
Podle něj u nás žije asi dva a půl tisíce praktikujících muslimů, včetně českých konvertitů. „Ještě nikdo neprokázal, že by se z jejich strany jednalo o bezpečnostní riziko pro náš stát,“ zdůraznil Mendel.
Zakladatelka projektu Muslimove.cz Klára Popovová na prosincové diskuzi pořádané v rámci Týdne lidských práv na fakultě sociálních studií upozornila, že podle neoficiálních odhadů žije v Česku deset až dvacet tisíc muslimů, a přestože se o nich často mluví jako o komunitě, pocházejí se zhruba sedmi desítek zemí i z různých sociálních vrstev, a jsou tedy hodně roztříštění.
Někteří lidé, kteří se účastnili diskuze, přesto vidí v přistěhovalcích velké riziko. Obávají se, že ustupování v takových otázkách jako nošení šátku může postupně vést k tomu, že se i u nás začnou objevovat radikální islamisté. Strach mají také z nově příchozích muslimů a dokonce se obávají toho, zda nehrozí riziko, že se zde začnou demokratickou cestou prosazovat věci, které přinesou omezování lidských práv.
Popovová to ale spolu s dalšími odborníky vyvracela. Argumentovala právě velkou roztříštěností muslimů žijících v Česku a také tím, že naše země má velmi přísnou imigrační politiku. Také podle Mendela je to zcela lichá obava. „V Evropě se zatím nikde nepřihodilo, aby muslimové, či radikální fundamentalisté vytvořili politickou stranu nebo hnutí, které se dostalo do parlamentu. A není to ani reálná představa,“ zdůraznil Mendel.
Jenže riziko vnímá mnoho lidí mimo jiné v souvislosti s bojem radikální organizace Islámský stát, která operuje v části Iráku a Sýrie a k níž se přidávají také evropští muslimové. Ani podle Mendela nelze dění na území Sýrie a Iráku podceňovat.
„Jistá bezpečnostní rizika pro evropské země, odkud pocházejí stovky ‚internacionálů', kteří mají nejrůznější motivy pro to, aby odjížděli bojovat do oddílů Islámského státu, existuje. Ale struktura této skupiny je natolik nový fenomén, že jej zatím neumíme věcně analyzovat,“ dodal islamolog.
Vzdělávání pomůže jen z části
Rostoucí odpor Čechů k islámu inspiroval také religionistu Milana Fujdu, který si pro workshop na Týdnu učitelství na filozofické fakultě vybral téma Výuka a strach z Islámu. V rámci projektu Centrum pro religionistiku a multikulturní edukaci (CERME) se už několik let zabývá otázkami multikulturního vzdělávání. „V celoročním kurzu CERME pro pedagogy jsme nechtěli jen jednoduše představovat různá náboženství a jejich základy, tímto způsobem bychom totiž podporovali jen vznik dalších stereotypů,“ domnívá se religionista, který vidí problém mimo jiné v klasické prezentaci náboženství.
„Když se podíváte na islamofobní severy nebo posloucháte debaty, tak se tam lidé často ohánějí znalostí koránu a tvrdí, že Islám je z podstaty násilný. To je ale celkem zjevný nesmysl, lidé v islámských zemích většinou chtějí úplně normálně žít, stejně jako kdokoliv z nás, a jen shodou historických náhod se stalo, že oni zároveň chodí spíš do mešity, zatímco my spíš do kostela,“ podotkl Fujda.
Silná islamofobie v Česku je ale pro něj záhadou. „Hodně důležité je asi to, že nemáme s islámem zkušenost, může to souviset také s mentalitou z období komunismu, kdy nikdo nesměl vyčnívat z řady a my kvůli tomu těžce snášíme nápadné rozdíly,“ domnívá se Fujda. Negativní postoje k muslimům navíc podle něj přiživují i média, v nichž jsou muslimové prezentováni většinou jen v souvislosti s terorismem.
Zdůraznil, že stereotypní obraz islámu jako násilnického náboženství, kterého se máme bát, a před nímž je třeba bránit demokracii, vychází ze selektivní práce s náboženskými texty. Podobně s nimi ale zacházejí i fundamentalisté.
„Mnoho lidí v Německu například konvertovalo k Islámu díky iniciativě Čti!, kdy lidé nabízejí kolemjdoucím korán. Ti si jej pak vyloží, jak uznají za vhodné. Jenže etablovaná tradice (v arabských zemích stejně jako v Evropě či kdekoliv jinde) není pouze text, ale také usazená kolektivně sdílená životní zkušenost mnoha staletí, včetně cest jak některá prakticky problematická ustanovení písem třeba obcházet, protože život je složitější než to, co písma dokáží jednou pro vždy postihnout. Jejich výklad ignorující staleté zkušenosti tedy velmi dobře může vést k radikálnímu přístupu k víře v jakékoliv tradici, ať už jste její zastánce či odpůrce,“ uvedl religionista.
"Důraz na autoritativní text je tím, na čem se radikální islamofobové s radikálními propagátory islámu dobře shodnou. Naštěstí bývá tento fundamentalistický vztah k posvátným textům v zásadě v jakékoliv společnosti obvykle spíše marginální."
Ke změně stereotypů může podle něj pomoci vzdělávání. „Nejefektivnější způsob jak vychovat děti k multikulturnímu myšlení a toleranci je prostě mít ve třídě zástupce různých kultur a náboženství. Děti si rozdíly mezi sebou vyjasní sami,“ podotkl Fujda.
Takový scénář ale není reálný. Podle Fujdy je tak potřeba posílit význam předmětů jako jsou základy společenských věd, kde by se žáci měli víc učit o principech práva tak, aby chápali, že nelze odsuzovat někoho jen na základě faktu, že nosí šátek. Vzdělávat by se měli také v oblasti fungování médií, aby pochopili, že ne všemu, co se píše, se dá bez dalšího věřit, ale je dobré informace kriticky vyhodnocovat.
„Se studenty je třeba bavit se také o tom, co se děje v každodenních interakcích mezi lidmi, při masovém jednání, o tom, jak se formují vzorce myšlení a rozhodování v běžných situacích. Prostě rozvíjet schopnost sociologického čtení chování druhých, kterou všichni disponujeme díky tomu, že jsme "společenští živočichové", a při tom je vést k návyku, uvažovat o druhých skutečně jako o lidech a nikoliv jako o monstrech jednajících abnormálním způsobem,“ domnívá se Fujda.
Podotkl, že centrum pro religionistiku kromě školení jihomoravských učitelů vydalo také učebnici a materiály pro učitele, které jim dávají jakýsi návod jak pracovat s tématem multikulturní výchovy. „Materiály obsahují například i novinové články a data s nimiž mohou pedagogové v hodinách pracovat,“ doplnil Fujda.
Vzdělávání je však podle něj jen článkem v dlouhém řetězci věcí, které by mohly vést k omezení islamofobie. V České republice například silně funguje segregační politika ve školství a ukazuje se také neochota řešit sociální problémy některých skupin obyvatelstva, takže vznikají různá ghetta. „Pokud je nějaká skupina lidí takto oddělená, snáze se potom pomocí různých zaručených historek vytvářejí o komunitě pokřivené obrazy ve většinové společnosti. Ale to už mluvíme o stereotypech vůči jiným skupinám obyvatel Česka než jsou muslimové,“ dodal Fujda.
Přesvědčit lidi v situaci, kdy má většina v Česku Islám za nebezpečné náboženství, že to tak není, je těžké i podle Zainy Khammash. „ Nejen Evropané si myslí, že muslimové jsou teroristé. Hodně za to můžou zprávy v médiích, kde teroristé říkají, že reprezentují islám. To ale není vůbec pravda,“ zdůraznila studentka z Jordánska. Dodala, že aby člověk poznal, jaká je většina národa či věřících, musel by poznat všechny lidi.
