Jak lze měřit dětskou osamělost? Na tuto otázku odpověděl výzkum Edity Chvojkové, která za svou práci získala první místo v soutěži Studentských psychologických prací.
Odborná porota ocenila její přínos v podobě zcela nové psychodiagnostické metody, kterou studentka vytvořila v rámci svojí bakalářské práce. Výběr Editina tématu nebyl náhodný, sama bývala osamělým dítětem.
Motivací Edity přihlásit se do školního kola soutěže studentských prací, pořádané Katedrou psychologie Fakulty sociálních studií MU, nebyla podle jejích slov výhra, ale kritické zhodnocení její loni obhájené bakalářské práce. První místo tak studentku prvního ročníku magisterské psychologie překvapilo. „Pořád tomu nemůžu uvěřit, nešla jsem do toho s tím, že vyhraju. Stály proti mně opravdu velmi dobré práce,“ říká Edita, která postupuje do mezinárodního kola soutěže v Bratislavě.
Odborné porotě i divákům představila svou unikátní metodu na měření osamělosti pro děti předškolního a mladšího školního věku. Nástroj u tak malých dětí zatím neexistoval.
„Malé dítě není zralé na to ohodnotit něco na škále od 1 do 5. Nástroj proto využívá metody rozhovoru maňásků. Psycholog má na rukou dva maňásky. Jeden řekne například tvrzení: Já jsem osamělý. Druhý řekne opak. Dítě ukáže, které stanovisko je mu bližší. Podle jistoty, se kterou se rozhoduje a ukazuje, pak psycholog ohodnotí jeho odpověď na sedmibodové škále. Psycholog postupně předloží dítěti sadu tvrzení týkajících se osamělosti v rodině i dětském kolektivu,“ vysvětluje Edita princip metody.
Tímto způsobem Edita otestovala asi stovku dětí, přičemž práce s jedním trvala v průměru dvacet až třicet minut. Samotným sběrem dat tak strávila asi tři měsíce. „Jezdila jsem po školkách a školách po celé jižní Moravě. Dvakrát jsem to málem vzdala, zdálo se mi to neproveditelné,“ vzpomíná Edita na počáteční těžkosti při sběru dat. „Interakce s dětmi ale byla velmi milá, hodně mě to bavilo, nebylo to jen o počítání,“ doplňuje s úsměvem na rtech.
Osamělost je podle ní důležitým tématem, které si zaslouží pozornost výzkumníků. „Má spoustu dalších souvislostí a vývojových důsledků. Osamělé dítě bývá častěji šikanované, není průbojné. Díky tomu, že změříme jeho pocity, mu můžeme poskytnout pomoc, ať už ve třídě nebo formou práce s dítětem samotným či jeho rodiči. To může mít pozitivní vliv na jeho další vývoj,“ hovoří Edita zapáleně o svém tématu, které je jí blízké i proto, že sama v dětství cítila osamělost.
„Prozradím na sebe, že naplňuju stereotyp studenta psychologie, který si tím řeší svůj problém. Odmala mám velmi komplikovaný vztah se svou matkou. Šla jsem studovat s tím, že mi to pomůže pochopit, co se stalo,“ přiznává Edita.
Největším přínosem její práce je podle ní originalita a využitelnost v praxi. Své téma by ráda dále rozpracovala v rámci magisterské práce. „Mám v plánu zkonstruovat normy, dodělat analýzy, vyzkoumat, jestli metoda funguje jinak pro holky a pro kluky, jak je to s osamělostí napříč věkovými kategoriemi. V budoucnu by se metoda mohla využívat v poradenství nebo školství,“ hovoří Edita o svých plánech.
Svou studii Edita aktuálně připravuje k publikaci v odborném zahraničním časopise. Text práce překládá do angličtiny a zkracuje. I proto pro ni příprava na soutěž nebyla příliš náročná. „Své téma už velmi dobře znám,“ říká mladá psycholožka. Tvorba diagnostických metod ji chytla natolik, že by po skončení studia ráda zůstala v akademické sféře.
