Třetí část ze čtyřdílného popularizačního seriálu. Více se na dozvíte v novém kurzu, který na podzim pro „nehistoriky“ připravuje Ústav pomocných věd historických Filozofické fakulty MU.
Historické počítačové hry se čím dál tím častěji pyšní přívlastky jako autentická, realistická nebo historicky pravdivá. Málokdo ale vstoupí do počítačového historického dobrodružství proto, aby zjistil, „jak to opravdu bylo“. Co si tedy máme myslet o historičnosti hry Kingdom Come: Deliverance, kde se návrhářský tým v čele s Danielem Vávrou hlásí otevřeně k tradici velkého dějepisce 19. století, německého historika Leopolda von Ranke, jehož jméno je spojováno s uvedeným bonmotem? A je deklarovaná historická pravda opravdu historická?
Z odborného pohledu jsou hesla jako „historická pravda“, „realismus“ nebo „autenticita“ vysoce problematická, a to především proto, že nemají absolutní platnost: každé vyprávění dějin zůstává konstrukcí z hlediska té současnosti, ve které vzniká. Dále závisí historičnost na dochování historického materiálu a na metodických schopnostech toho, kdo ho interpretuje. A konečně má na ní vliv i ideová tradice psaní o daném problému.
Ptáme-li se tedy na historickou autenticitu v Kingdom Come, nejde o kritiku rekonstrukce, která by obstála před odborným publikem, nýbrž spíše o věrohodnost realizace středověku z roku 1403. Vysoce realistické je například vizuální zpracování, které bere dech i expertovi, a procházky hrady, mlýny, kostely a krčmami jsou někdy lákavější nežli souboje, a to i přes některé výhrady k pojetí architektury.
Nás ale v tomto textu především zajímá, jak to vypadá s historicitou osob počátku 15. století. Pohled na příběh královských bratrů Zikmunda a Václava, který tvoří historický rámec pro fiktivní dobrodružství mladého Jindřicha, poukazuje spíš na opak: zde autoři očividně čerpali spíše z literárních stereotypů, nežli z aktuálních výsledků vědeckého bádání.
Václav IV. jako prostopášník. Mýtus versus realita
Českému králi Václavovi IV. je již v prologu připsána role „krále lenocha“ a „ničitele dědictví“ po jeho otci, císařovi Karlu IV. Dozvídáme se, že mu dvojí úloha římského a českého krále moc nechutnala a že se proto raději oddával „chlastu“ a „děvkám“. Proto se kurfiřti (převážně němečtí volitelé římských králů) v roce 1400 spojili a nechali nepoctivého a v jejich očích marného Václava sesadit.
Realita však vypadala trochu jinak: faktem je, že Václav nemohl v posledním desetiletí 14. století jen tak opustit Čechy a vyjet do Říše, aby posílil svoji pozici jako římský král; jeho postavení bylo ohrožené z několika stran. Za prvé se proti němu obrátili vysocí hodnostáři české církve. Byla to reakce na umučení Jana z Pomuku, generálního vikáře jeho nejprudšího protivníka pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, v roce 1393.
Za druhé se čeští páni v čele s Jindřichem z Rožmberka pokoušeli využít královu politickou izolaci k rozšíření vlastní mocenské báze. Třetí ohrožení pak představovaly zápasy o mocenský vliv mezi samotnými Lucemburky. Vůdčí role tu připadla politicky nestálému moravskému markraběti Joštovi a ctižádostivému uherskému králi Zikmundovi, kteří si oba dělali nárok na říšskou korunu a na české následnictví po bezdětném Václavovi.
Všechny skupiny včetně německých kurfiřtů využívali válečné prostředky, diplomatické nástroje a cílené šíření propagandy, která měla zpochybnit způsobilost krále Václava pro panovnický úřad. Sem patří i vytvoření představy „krále lenocha“, kterou syntetizoval italský humanista Enea Silvio Piccolomini patrně na základě legend a četných písemných polemik kolujících po Václavově smrti roku 1419.
V jeho „českých dějinách“ (Historia Bohemica) z roku 1458, se z Václava IV. stává lenivý zuřivec, který měl podstatně vetší zájem o víno a lov než o úkoly panovníka. Díky popularitě a ojedinělosti Piccolominiho díla se lenivý Václav stane na několik staletí interpretačním kánonem pro německé dějepisectví.
K zálibám „neviditelného“ Václava se vracíme ještě jednou v knihovně benediktinského kláštera Sázava, která je ve hře kupodivu dobře vybavena knihami, při jejichž četbě na vás mnohdy dýchne obrozenecký duch díla Aloise Jiráska, zejména Starých pověstí českých. Tento chronologický skok je symptomatický pro literární pojetí historičnosti. Ukazuje se i v případě námětu lovu a pití.
Je sice známo, že Václav byl ve svém mládí vášnivým lovcem a že hodně pil. Oboje patřilo ale mezi tradiční privilegia šlechty. Občas tyto „nešvary“ sice kritizovali horliví církevní kronikáři, většinou je ale používali jako záminku pro nějaké obvinění ze závažnější politických prohřešků. Výhradně negativní posouzení Václavova pití začíná až na začátku 19. století poté, co se alkoholismus stává nemocí s fyziologickými, sociálními a psychologickými následky.
Námět nevěstek je naopak zcela vymyšlený: splývá v něm ztracený interpretační kód pro sofistikované iluminace krále a lazebnic, známé z rukopisů z Václavovy doby (ve dvorské kultuře 14. století bylo obojí symbolem pro duševní čistotu) s příběhem, který si na začátku 16. století vymyslel kronikář Václav Hájek z Libočan. V jeho Kronice české (1541) se poprvé objevuje fiktivní postava sličné lazebnice Zuzany. Podle Hájkovy fabulace to byla ona, kdo vysvobodil Václava z vídeňského zajetí v roce 1403. O popularizaci řečeného motivu se i zde postaral již zmíněný Alois Jirásek, jehož představivost se zrcadlí též v postavě uherského krále Zikmunda.
Zikmund jako zrádce vlasti
Na rozdíl od svého bratra Václava se ve hře sice objeví, zůstává ale vzdáleným ztělesněním klasického padoucha, který v pozadí tahá za nitky. Spisek v sázavské knihovně o něm sice mluví jako o „schopnějším panovníkovi“, zároveň je mu ale autory připsán též přívlastek „zkurvysyn“, který se ihned vysvětluje, protože prý zneužil vládní krizi k zajetí Václava IV. a usurpaci vlády v Čechách. Poslední tvrzení je jistě správné, když zohledníme, že si Zikmund se svými uherskými oddíly v Čechách počínal jako v nepřátelské zemi. Jeho politické záměry se ale nedají omezit na dobytí Čech. Šlo mu hlavně o prosazení lucemburského vlivu v Říši, na jejíž korunu si dynastie činila nárok již od dob Karla IV.
Z hlediska symboliky bylo tedy třeba zmocnit se císařských klenotů a archivu, které jeho bratr přechovával v Praze. Rabování Kutné Hory zase mělo pokrýt náklady jeho tažení. Dále bylo nutné „dotáhnout“ uvězněného Václava IV. do Říma, kde by ho nechal korunovat římským císařem. Zikmund sám se pak chystal ujmout politicky aktivnější pozice římského krále.
Jeho vypjaté mocenské sny se ale v roce 1403 zhroutily, když neapolský král Ladislav sáhl pro změnu po jeho uherské koruně. Ačkoliv již prameny vážící se k roku 1403 zdůrazňují krvelačnost Zikmundova vojska, většina vlastností, které jsou mu přisuzovány je anticipací motivů husitské propagandy, která se naplno rozbíhá až po Zikmundově „zradě“ Jana Husa v Kostnici.
S narážkami o králi Zikmundovi jako o „chytré lišce“ se setkáváme již ve středověkých rukopisech, především v souvislosti s jeho diplomatickými „schopnostmi“. Husitská propaganda mu přisoudila roli apokalyptické šelmy – bestia rufea. Všeobecně rozšířená, prudce negativní představa lišky nebo šelmy ryšavé, která přežívá v našem vědomí, je však až dílem Aloise Jiráska.
Podobné se dá říct o obratu typu „zrádce vlasti“, který se též hodí spíš do obrozeneckého dějepisectví než do předhusitské doby. Negativní role Zikmunda je pak podtržena rolí Kumánů (srovnej), které je třeba ve hře vnímat především jako personifikaci jakéhosi „univerzálního“ ohrožení, které narušuje společenský obzor a řád venkovského obyvatelstva, a tedy i svět hlavního hrdiny.
Ten má rovněž své společenské stereotypy, nejvíce personifikované v postavách venkovských děvčat, které se nebrání občasnému plácnutí po zadku, jsou pracovité, moc nemluví a dají se snadno svést. Se škálou možností, které měly ženy v pozdním středověku navzdory svému pohlaví, nemá tahle vize skoro nic společného.
S figurou báby bylinkářky, která působí – jak by to jinak mohlo být – v lese, pak již opouštíme svět historické autenticity směrem k pohádkovým motivům a dobrodružným románům.
Autorka je výzkumná pracovnice Ústavu pomocných věd historických Filozofické fakulty MU.
