Nekonečné zařizování dokumentů pro povolení k pobytu a jaro přicházející za doprovodu nemoci. První měsíc na Erasmu může být pro někoho dobrodružstvím, pro jiného chaosem a řešením smolných událostí. Pro mě zatím platí to druhé.
Mám za sebou první přednášky. Po týdnu léčby chřipky jsem se konečně objevila v univerzitním kampusu. Proto jsem se celý týden věnovala hlavně dohánění výuky a přednášek a také vyřizování všeho potřebného. Patřila mezi to i možnost dodatečně si změnit, odstranit nebo přidat předměty. Na rozdíl od MUNI jsem toto mohla udělat jen pouhý týden po začátku semestru, přičemž první týden přednášky trvaly maximálně 15 minut a četl se v nich jen sylabus. Takže si člověk o předmětech neudělal žádnou představu. Protože možnost změn končila ve středu, svoje čtvrteční předměty jsem si volila vyloženě naslepo. A to se dělá s těžkým srdcem, protože všechny předměty tady mají šest kreditů.
Na objevování Istanbulu mi zase nezbyl čas. Zato na řešení jednoho problému jsem si čas najít musela. Už měsíc jsem bez dat a tureckého čísla, bez SIM karty. Tímto doporučuji všem, kteří kamkoli cestují a chtějí investovat do nového telefonu, aby si pořídili ten, který podporuje elektronické SIM karty. Já takový bohužel nemám. A když jsem si tři týdny po příjezdu konečně chtěla zařídit SIM kartu, nechtějí mi ji už prodat. Potřebuji povolení k pobytu. Bylo mi už totiž přiřazeno turecké národní číslo, což znamená, že jsem v jakési mezifázi, kdy nemůžu pro nákup SIM karty použít pas a ani národní číslo, ke kterému ještě nemám povolení k pobytu.
Myslím, že až budu dostatečně zoufalá, dotáhnu do obchodu některého ze svých tureckých kamarádů a třeba tu SIM kartu získám. Jinak na ni budu čekat ještě další měsíc, než získám povolení k pobytu. V praxi to bude znamenat, že se stále budu při pohybu po městě cítit mnohem míň bezpečně, protože nemohu nikomu napsat, zavolat nebo se orientovat v Google mapách.
Ale abych si jen nestěžovala: na našem sdíleném bydlení se už cítím jako doma. Zkusila jsem se dokonce jeden den s tureckými spolubydlícími postit, tedy jíst a pít jen dvakrát denně, a to těsně před rozbřeskem a potom po setmění. Prvního března totiž začal Ramadán, měsíc islámského lunárního kalendáře, který je pro muslimy symbolem očisty, prohloubení sebeobrazu ve víře a aktem víry.
I když na všechno zařizování, informační systém univerzity i na komunikaci vyučujících trochu nadávám, cítím se tady vlastně dobře. Univerzita má hezký kampus a já zapsané zajímavé předměty. Například o aktuálním dění na Blízkém východě, o migraci ve 21. století nebo o vyobrazování zločinu v médiích.
Navíc, vždy tady potkám někoho, kdo se mi alespoň pokusí pomoci. Spolubydlící, turečtí spolužáci z univerzity, kamarádi Češi, Erasmus klub a naši buddies, což jsou něco jako asistenti, kteří jsou studentům přiřazeni Erasmus klubem, aby jim pomohli zorientovat se. Všichni rádi pomohou. A když to nedokážou, nebo mají stejný problém, tak ho s vámi alespoň sdílí. A sdílený problém je hned menší problém. Zasmějeme se a jdeme dál.
Předmět, který bych si na MUNI zapsat nemohla, tedy Current issues in the Middle East optikou země, která se na Blízkém východě nachází, a zároveň od vyučujícího, který se tématu opravdu věnuje, mě zaujal tolik, že jsem hltala každé slovo. Přednášky tady trvají tři hodiny, takže dávat pozor celou dobu je docela oříšek, ale od toho a zejména pro jazykové zlepšení tady přece Erasmus je.
Autorka článku je studentkou FSS a členkou studentské redakce Magazínu M.
