Do nevytopené auly se skrz léta nemytá okna prořezávalo slunce. Polovina z dvanácti spolužáků třetího ročníku, kteří chodili na přednášky historie víceméně pravidelně, spala s hlavou opřenou o dřevěné lavice táhnoucí se od jedné stěny velkého sálu ke druhé. Všichni zachumlaní do teplých kožichů a kožených bund, s čepicí na hlavě a rukavicemi na rukou. Nad katedrou se výhružně pohupoval kus plísní strženého dřevěného stropu, působící dojmem, že čeká na jedno silnější prásknutí dveřmi, aby mohl spadnout. Hodina jako mnoho jiných na Vladimirské státní univerzitě.
Rozvrh mě sice utvrzoval v tom, že jsem už čtyřicet minut na hodině teorie státovědy, ale jak jsem si během pár měsíců zvykl, rozvrh zde nemusí být zdaleka směrodatný. „To vám nevadí, že často přijdete na hodinu, která nakonec není?“ zeptal jsem se Aljoši a Dáši, dvou spolužáků, kteří se mě hned po příjezdu na jeden semestr studia ujali a zhostili se role průvodců ruskou kulturou, školstvím a především ruskou duší.
„Nevadí. Vzdělání je ti tady v Rusku na nic, když se dobře nenarodíš a když nemáš peníze. Krom toho, i kdyby nám to vadilo, nic s tím nenaděláme. Můžeme si stěžovat, jak chceme a komu chceme, stejně nikdo nepřinutí přednášející s tím, kolik jim platí, učit víc,“ odpověděl Aljoša svým obvyklým pragmatickým tónem.
Průměrný plat ve vysokém školství je v Rusku sice podle oficiálních statistik 13 500 rublů za měsíc, v přepočtu asi osm tisíc korun, všichni moji přednášející se však shodovali v odhadu, že realita bude spíš něco přes sedm tisíc rublů. Životní náklady jsou pak zhruba stejné jako v Česku, někdy i vyšší.
Jak funguje a kolik stojí studium v Rusku
Do Vladimiru jsem přijel studovat historii a přiučit se ruštinu poté, co jsem našel na stránkách Domu zahraničních služeb nabídku bezplatného studia na Vladimirské státní univerzitě. Mé dva obory jsou sice mezinárodní vztahy a politologie, ale na Rusko se zaměřuji už delší dobu a znalost jeho historie je prostě nutná. Na alma mater jsem si tedy zapsal 14 kreditů na předmětech bez povinných přednášek, dalších pět už jsem měl do podzimního semestru předstudovaných díky letní škole na Sibiři. Mohl jsem tak od září do ledna vyrazit na pět měsíců za paralelním studiem na východ, aniž by to nějak zasáhlo do domácího studia.
Z původně zapsaných osmi předmětů mi postupným odhlašováním kvůli chabé kvalitě výuky zbyly v lednu už jen tři, jejichž vyučující byli opravdoví nadšenci, které nezastavil ani mizerný plat. Prázdná místa v rozvrhu pak nahradila výuka ruštiny pro zahraniční studenty, čtyřhodinovka každý den od pondělí do pátku. Výuka normálně stojí 57 tisíc rublů za semestr, ale protože jsem to po celou dobu nevěděl a snad pro můj zaražený výraz, když jsem to na konci pobytu zjistil, mi byla nakonec částka odpuštěna jako dárek od Dědy Mráze.
Mimo tento program jsem si dělal exkurze vlastní nebo s kamarády z kolejí: podívat se, jak fungují místní samosprávné oblastní orgány, na severní perlu Ruska Petrohrad nebo napsat reportáž z povolebních protestů v Moskvě a tak dále. To vše prokládané hlubokomyslnými přípitky nad stakany vodky.
Ani přes lehké odřeniny po noční rvačce s ožralci a ani přes depresi vyvolanou ruskou zimou se mi tato země nezprotivila, a tak už svůj článek píšu z další půlroční stáže, tentokrát o 200 kilometrů východněji na fakultě mezinárodních vztahů Státní výzkumné univerzity v Nižném Novgorodu.
Autor je studentem Fakulty sociálních studií MU.
