Semestr na Bilgi University v Istanbulu je v plném proudu. V celém Turecku lidé protestují kvůli nedemokratickému směřování země a krokům současného prezidenta a všude panuje aprílové počasí. Nás studenty čekají první zkoušky, takzvané midtermy, na které nejsem z mého studia žurnalistiky v Brně zvyklá.
Na Erasmu jsem už dva měsíce, ale připadá mi to jako dva týdny. Město je velké, celé Turecko je velké a stále mám něco na programu. Prakticky tady nenacházím čas sama pro sebe, protože chci trávit čas se spolubydlícími. A tak se mezitím stále snažím stíhat domácí úkoly a v drahém Istanbulu shánět levné potraviny.
Svůj čas teď také věnuji sledování situace v zemi. Před necelým měsícem, 19. března, dal totiž turecký prezident Erdoğan zatknout svého oponenta pro prezidentské volby Ekrema Imamoğlua. Lidé začali proti politicky motivovanému zatčení protestovat, přestože protesty prezident zakázal. Stejně tak, jako když čas od času omezuje přístup na sociální sítě nebo uzavírá klíčové zastávky metra a náměstí. Pro mě tato situace v praxi znamenala, že jsem si musela pro používání sociálních sítí stáhnout VPN a všem místům protestů se snažila vyhýbat. Nechci riskovat, že mě zatkne policie nebo mě u protestů zaznamenají kamery a můj proces vyřizování povolení k pobytu bude zrušen.
Před midtermy ovšem měli studenti prodloužené prázdniny – místo původních dvou dnů volna kvůli oslavám konce ramadánu se nám prodloužily na devět dní. Někteří „Erasmáci“ toho využili k objevování Istanbulu, jiní cestovali po zapršeném Turecku nebo se vydali za hranice. Já jsem se například s kamarády podívala do Egypta. Doplnili jsme kulturní a historické znalosti a utekli za letními teplotami. To, co mělo být odpočinkovým výletem, se nakonec stalo intenzivní objevovací cestou. Kromě Luxoru a Asuánu jsme se podívali do ulic Káhiry, kde žijí lidé v takové chudobě, že si to v Česku nedokážeme představit. Zpětně jsem našla, že pod hranicí chudoby tam žije 30 % lidí, kteří si musí vystačit se špinavou hliněnou chatičkou a žebrat na ulici. To, co jsem viděla v Egyptě, využiji jak v životě, tak ve studiu k pochopení některých problematik v předmětu „Aktuální dění na Blízkém východě“.
Co je v Istanbulu trochu složitější, je místní studentský život. Město je velké, každý má jiné plány a zájmy, a je proto těžké udržovat s „Erasmáky“ nebo místními studenty nějaké vztahy. Náš Erasmus student network (ESN), což je něco jako klub pro studenty na Erasmu, který má organizovat programy a studenty na Erasmu stmelovat, tolik akcí, kolik jsem očekávala, nepořádá. Většinu času proto trávím se spolubydlícími, hlavně čtyřmi Čechy. Výhodou je, že rozvíjím přátelství s někým, s kým se budu moci vídat i v Česku po skončení Erasmu. Nevýhodou, že nezažívám „typickou erasmáckou zkušenost“ se studenty jiných národností.
Potenciálem pro vytvoření nových přátelství mohl být společný výlet do nádherné Kapadokie, regionu uprostřed Turecka známého skalnatými scenériemi a horkovzdušnými balony. Ale bohužel se vytvořily skupinky a dopadlo to tak, že Francouzi se baví spolu, Němci se baví spolu, totéž Italové... A žádný ze španělských studentů se zatím na akcích ESN neukázal. Takže jsme si zbyli Češi a občas se k nám přidají Slováci. Vysoká očekávání směřuji k výletu do Izmiru, který má ESN pořádat v květnu – tam se mi snad do skupinek zahraničních studentů povede začlenit.
Autorka článku je studentkou FSS a členkou studentské redakce Magazínu M.
