Má studia probíhala v době, kdy mohl student po třech neúspěšných pokusech u zkoušky žádat děkana o poslední, výjimečný termín. Ačkoli jsem byl jinak dosti úspěšný student, rád jsem tuto možnost využil, abych získal malou výhodu – laskavý docent kladl při posledním pokusu otázky pouze z prvních dvou třetin učebnice genetiky.
Ten dávný zážitek mě může řadit mezi typické občany Česka. Ti jsou podle výsledků průzkumu Eurobarometru v 25 zemích EU na šestnáctém místě, pokud jde o povědomí o vybraných biotechnologiích (geneticky modifikovaných /GM/ potravinách, genové terapii, nanotechnologiích a GM léčivech). Současně jsou Češi ovšem na prvním místě v názoru na potřebu jejich podpory, v tom se ovšem s většinou neshoduji.
Z uvedených technologií jsou ve všech zemích právě GM potraviny považovány za nejrizikovější a nepřinášející užitek. Nejčastěji se asi můžeme setkat s obavami z jejich negativního působení na lidské zdraví. Právě zde se výrazně projevují psychologické faktory ovlivňující vnímání rizik. Více se obáváme nedobrovolných rizik než těch, která podstupujeme dobrovolně. Za nebezpečnější považujeme rizika nová, neznámá, složitá a také ta, která vyplývají z výrobních technologií. A zejména v případě GM plodin nejspíš platí, že jejich biotechnologická „vylepšení“ veřejnost nepovažuje za potřebná a přínosná pro konzumenta. Příklad jedné z prvních komerčně dostupných plodin, rajčete s prodlouženou dobou skladovatelnosti, je asi dostatečně výmluvný.
Domnívám se však, že se debaty mezi zastánci a odpůrci geneticky modifikovaných organismů až příliš soustředí na otázku zdraví člověka. Stranou pozornosti laického spotřebitele tak zůstávají rizika environmentální, například nebezpečí vzniku plevelů odolných vůči chemickému postřiku. Existují výsledky pokusů, kdy vítr opylil traviny transgenním pylem na vzdálenost 21 kilometrů. To je mnohem více než kolik činí jakákoli prakticky představitelná izolační vzdálenost v intenzivně zemědělsky využívané kulturní krajině Evropy.
Zavádění geneticky modifikovaných plodin bývá také někdy označováno za pokračování „zelené revoluce“. Ta v sedmdesátých letech přinesla vedle zvýšení produkce obilnin na export i obrovskou zátěž prostředí rozvojových zemí agrochemikáliemi. Často také vyústila v rozvrat venkovských komunit, aniž by odstranila problém hladu.
Genových manipulací se tedy skutečně nebojím. Jen pochybuji o tom, že by právě GM plodiny a produkty z nich měly být tak účinným řešením problémů, jak to líčí jejich zastánci. Není tedy asi divu, že dnes, téměř čtvrtstoletí po zážitku ze studií, často při nákupech pročítám nápisy na obalech potravin. Pokud pocházejí z geneticky modifikovaných plodin, vrátím je zpět.
více k tématu článek o GMO nebo rozhovor s genetičkou Renatou Veselskou
