Složitou situaci často zažívají doktorandi a mladí akademici. Čekají se od nich vědecké výsledky, ale také to, že svým elánem a neopotřebovaností strhnou desítky studentů ve výuce. Zatímco na první úkol se připravují už jen psaním závěrečných prací, tomu druhému, jak se stát dobrým pedagogem, se věnuje minimální pozornost.
Výzkumníci si od září do prosince minulého roku povídali s 19 mladými učiteli Masarykovy univerzity, odbornými asistenty, kteří mají méně než pět let pedagogické praxe. Z rozhovorů vzešlo, že se na univerzitě pohybují tři typy učitelů.Buď tak trochu učí už jako magisterští studenti a to, že pokračují, je důsledkem toho, že je baví předávat znalosti z oboru, který je chytnul. Nebo naopak.
Někdy je obor chytnul natolik, že se jím chtějí vědecky zabývat, a protože se tak stalo na univerzitě, patří k jejich práci i výuka. Cesty, jak se současní mladí pedagogové a doktorandi dostali k tomu, že stojí před studenty a snaží se je něčemu naučit, jsou různé.
Rozdíly v přístupu k výuce
Jasně patrné je to i z empirické studie vzdělávacích potřeb začínající pedagogů na Masarykově univerzitě, kterou zpracovali odborníci z ústavu pedagogických věd. Přináší důležitá zjištění. Co do odbornosti cítí univerzitní učitelé sebevědomí, mají velkou chuť na univerzitě pracovat a pracovat i sami na sobě. Kde pociťují velkou nejistotu, to jsou jejich pedagogické kompetence.
Odborní asistenti z druhé skupiny berou sami sebe jako vědce, výzkum by podle nich měl být hlavní rolí takového člověka na vysoké škole. Protože působí na univerzitě, vnímají, že částí jejich úkolu by měla být i výuka, té ale věnují menší pozornost. Že někdo nedokáže studenty strhnout nebo jednoduše neumí učit tak dobře, by se podle nich mělo tolerovat. „Ve výpovědích obou skupin je zřetelná tenze mezi rolemi pedagoga a vědce. Jedna se prosazuje na úkor druhé a respondenti hledají způsob, jak určitou míru nedostatečnosti v jedné části svého profesního výkonu ospravedlnit,“ stojí mimo jiné v závěrečné zprávě z výzkumného šetření.
Vedu výuku dobře? Dokážu studentům zprostředkovat informace? A zajímá je to vůbec? Takové otázky si kladou, ale rozsáhlejší diskuse se příliš nevede. „Všichni sledují vědecký výkon, rivové body. Že by někdo stejně pečlivě sledoval úroveň výuky, to se neděje,“ komentuje výsledky výzkumu Roman Švaříček, jeden z jeho tvůrců.
Přitom i vysokoškolský učitel je pořád učitel. „Musíme si uvědomit, že v tomto případě usilujeme o kombinování dvou náročných rolí. Být vědcem a zároveň pedagogem na vysokoškolské úrovni je neobyčejně obtížné,“ doplnil vedoucí ústavu pedagogických věd Petr Novotný.
Pedagog, vědec a univerzál
První vnímají sami sebe spíš jako pedagogy. „Baví mě učit, diskutovat se studenty, připravovat si přednášky. Baví mě i dělat vědeckovýzkumnou práci, ale otevřeně říkám, že s tím nějak bojuju,“ uvedl jeden z respondentů. Jemu podobní kolegové a kolegyně referovali o vědě jako o nezbytnosti k tomu, aby mohli na univerzitě setrvat nebo o tom, že je jejich vědecký postup (třeba získání docentury) spíš otázkou vnějšího tlaku než přáním jich samotných.
Jisté napětí plynoucí ze snahy všechno co nejlépe propojit, vnímají také zástupci třetí skupiny. Výzkumníci jim dali označení univerzálové. „Vidím to tak, že to mám zhruba vyváženě a že se to vzájemně podporuje. V momentě, kdy bych byl jen učitel, tak nemám růst, a co bych vlastně mohl učit? A zároveň kdybych byl jen vědec, tak je to pěkné, psát pejpry, ale co z toho? Je třeba posílat vědomosti dál,“ myslí si jiný respondent, který ovšem stejně jako jiní dodal, že poměr mezi oběma rolemi nejde udržovat vyrovnaně kvůli velké časové náročnosti výuky.
Z odlišného sebepojetí plynou i rozdílné nároky jednotlivých odborných asistentů na výuku. „Vědci“ chtějí hlavně předat co nejvíc informací jedno jakou formou, „pedagogové“ sami od sebe očekávají, že studentům dodají i nějakou přidanou hodnotu, že je hodiny a semináře budou bavit.
„Nemá smysl po všech chtít, aby se ve svojí osobě snažili za každou cenu obě role vyvažovat. Pokud je někdo excelentní vědec a výuka mu zase tolik nejde, tak to, že se z něj někdo bude snažit udělat lepšího pedagoga, mu nesmí bránit v tom, aby i nadále dělal excelentní vědu,“ domnívá se Petr Novotný, podle něhož je pak ovšem důležitá role vedoucích kateder nebo ústavů v tom, aby si svůj tým dobře namíchali.
Návrhy kroků už se rýsují
Co ale Novotný i Švaříček zdůrazňují, to je fakt, že pomoc s vylepšováním pedagogických kompetencí by měl dostat každý, kdo o ni stojí. Zatím se to neděje. O tom, že by se na pracovišti diskutovala kvalita výuky, se ve výzkumu zmínil jen jeden člověk. Takový stav je přitom v protikladu s tím, co se řeší na zahraničních vysokých školách a posledních pár měsíců i v Česku. Kvalitu výuky totiž zohledňuje také novela vysokoškolského zákona, kterou poslanecká sněmovna schválila koncem ledna.
Nejen proto vzejde na základě výsledků šetření návrh opatření, jak učitele v jejich pedagogické roli podpořit. „Úroveň výuky je pro univerzitu prioritní záležitost. Povedeme teď debatu o nástrojích, jakými ji zlepšovat a jaké jsou pro jednotlivé pedagogy relevantní. Nástin kroků už existuje,“ uvedl prorektor pro akademické záležitosti Martin Bareš.
Relevance nástrojů je důležitá zmínka. Jak upozorňují také odborníci z ústavu pedagogických věd, stejně jako je rozdílné prostředí na jednotlivých fakultách, tak jsou odlišné i charaktery jednotlivých pedagogů. Ukazují to ostatně i výsledky Ceny rektora Masarykovy univerzity pro vynikající pedagogy. Každý z nich je originál, a každý tedy potřebuje podporu jiného typu.
