Masarykova univerzita, Univerzita Karlova a Univerzita Palackého podepsaly před pár týdny memorandum o spolupráci vysokých škol v rámci inovace systému vzdělávání odborníků ve sportu. Hlavním impulsem pro tento společný postup byla a je avizovaná příprava zákona o sportu, jehož součástí je rovněž problematika vzdělávání odborníků ve sportu. Protože tato problematika je dlouhodobě spojena s vysokými školami, je nasnadě, že jsou to právě ony, které se do přípravy zmiňovaného zákona aktivně zapojují.
Možná by bylo vhodné vysvětlit, co všechno se pod pojmem vzdělávání odborníků ve sportu skrývá a jak se na tomto procesu podílí vysoké školy. Současná situace je poznamenána značnou nesourodostí a rozdílnou úrovní vzdělávacích institucí (od soukromých vzdělávacích agentur až po vysokoškolská pracoviště), což odráží i rozdílnou kvalitu poskytovaného vzdělávání.
Kdo je to tedy odborník ve sportu? Na prvním místě si asi každý představí trenéra, pak nejspíš sportovního instruktora, rozhodčí a nesmíme zapomínat ani na učitele tělesné výchovy, kteří často plní roli všech zmíněných profesí. Všechna tato povolání mají společné sportovní prostředí, ve kterém jsou realizována, a u většiny z nich i vysokoškolské prostředí, ve kterém se odehrává větší či menší část přípravy. Nemělo by asi smysl popisovat konkrétní obsah vzdělávání u jednotlivých profesí, ale za zmínku stojí například základní pravidlo pro trenéry a instruktory, které říká, jaký podíl teoretické a praktické výuky je pro danou profesi nezbytný a kdo se na této výuce podílí.
Dosavadní praxe byla taková, že sportovní svazy ve spolupráci s vysokými školami připravovaly a realizovaly jednotlivé vzdělávací moduly, v nichž byl stanoven podíl praktické výuky uskutečňované zpravidla odborníky ze svazů a podíl teoretické výuky uskutečňované zpravidla odborníky z vysokých škol. Tato spolupráce zaručovala budoucím absolventům akceptaci sportovními svazy.
Vzhledem k celé řadě zákonných úprav, které umožnily vstup nových subjektů do tohoto procesu, můžeme zaznamenat spoustu pozitivních efektů ve formě větší konkurence a širšího výběru pro zájemce o vzdělání. Na druhou stranu pozorujeme i některé negativní efekty, jako je například nekoordinované vzdělávání nerespektující požadavky svazů na kvalitu i na počty vzdělávaných odborníků. Vyvolává to potom otázky o efektivitě vynakládaných prostředků na vzdělávání a zejména pak otázky, co je vlastně hlavním motivem pro instituce vzdělávající odborníky ve sportu a zda budou jimi vychovaní absolventi akceptováni svazy.
Snahou vysokých škol je tedy do připravovaného zákona zakotvit určité standardy či minimální kritéria, které by měly vzdělávací instituce naplňovat, což se v konečném důsledku projeví nejen v mezinárodních úspěších českých sportovců, ale zejména v efektivnějším vynakládání prostředků. A v konečném důsledku v budování vztahu celé společnosti ke sportu či pohybové aktivitě.
Vzhledem k tomu, že vláda je rozhodnuta předložit první znění zákona do léta, je nutné zkoordinovat aktivitu vysokých škol, k čemuž slouží právě ono memorandum, ke kterému se aktuálně připojila rovněž Česká asociace univerzitního sportu a podporuje ho i ministryně školství.
Autor je proděkan Fakulty sportovních studií MU.
