Jak moc se liší prvotní vize a cíle univerzity od těch současných? Co mají společného? Právě na tyto otázky jsme hledali odpověď společně s prorektorem pro akademické a kulturní záležitosti Masarykovy univerzity Jiřím Hanušem.
Posláním Masarykovy univerzity je přispívat svými činnostmi ke kvalitnímu a zdravému životu všech generací a ke svobodné, soudržné a bezpečné společnosti. Jaká byla společenská role univerzity na začátku a jak se podle vás proměnila?
Ve formulování tohoto poslání je vidět jistá změna mentality. Při založení univerzity bylo důležité, že jde o „českou“, „druhou českou“ univerzitu, obrovskou úlohu tedy měl aspekt národní. Dalo by se s jistou nadsázkou říci, že šlo o dovršení národního obrození, spolu s novým státem – Československem, přichází i dotvoření společenských institucí. Pokud se hovořilo o zdraví, svobodě, soudržnosti, tam se myslelo především na národní, kolektivní úroveň, nikoli tak výrazně individuální a na druhé straně univerzální jako dnes. Je ale nepochybné, že přes tento významný rozdíl byla i tehdy i dnes na stole společenská role univerzity, vytvoření společenské elity, která by se ujala úkolů, jež jí příslušejí.
Jak se Masarykova univerzita nejvíc propsala do povědomí veřejnosti v posledních letech čili v době covidu, války na Ukrajině a dalších hrozeb?
Všechny hrozby, ba katastrofy proměňují společnost včetně univerzit. Na začátku je vždy překvapení, někdy i šok, ale pak pokud možno rychlá a adekvátní reakce. To se týkalo covidu, Ukrajiny a v neposlední řadě i tragické události, ke které došlo před Vánoci na pražské filozofické fakultě. Všechno je pro nás nové, bezprecedentní. Poslední světová pandemie byla před sto lety, konflikt na Ukrajině nám nečekaně přiblížil válku nedaleko od našich hranic, situace na Blízkém východě ohrozila naše kontakty s izraelskými univerzitami, šílený střelec nás znejistěl a položil nám otázku, zda nejsme v tomto ohledu jako některé západní země, které s tímto fenoménem zápasí už delší dobu. Příklady řešení? Univerzitní instituce „MUNI POMÁHÁ“, která se ukázala velice životaschopná nejen v dobrovolnictví; všestranná pomoc studentům i vyučujícím z Ukrajiny; finanční a odborná psychologická pomoc studentům i zaměstnancům Univerzity Karlovy.
Které pozitivní věci přineslo posledních pět let?
Jako nejpozitivnější vidím, že se daří pokračovat ve stanovených cílech navzdory všem problémům, které mají jak národní, tak celosvětový rozměr. Navzdory uvedeným krizím rozvíjíme novou farmaceutickou fakultu, budujeme dále Univerzitní kampus Bohunice, rozvíjíme zahraniční kontakty. To mi přijde podstatné – aby nám všechny průšvihy nezabránily plnit naše poslání – vyučovat a bádat. Neměli bychom se nechat ničím paralyzovat.
Univerzita má především vzdělávat – i tady se po 105 letech naskytla obrovská škála možností. První studenti se učili z knih, dnešní mají k dispozici umělou inteligenci – byli vůbec studenti před více než sto lety v něčem ve výhodě? Na co navazujeme a co bychom jim i dnes mohli závidět?
To je dobrá otázka. Ano, díky vědeckému a technologickému posunu došlo k obrovským změnám. Jako historik ale říkám svým studentům, aby nepropadli představě, že starší generace nám nemá co říci, právě naopak. V případě naší univerzity je to jasné – zakládající generace prvních čtyř fakult projevila velký entuziasmus, schopnost překonávat překážky včetně finančních. To se ovšem týká především vyučujících, i když můžeme mluvit o „zakládající“ generaci studentů, která se podílela na tom, že se univerzita ustavila jako reprezentativní instituce, která uhájila své místo na slunci. Studenti prvních generací měli myslím hlubokou vazbu na univerzitu, vážili si vzdělání i svých pedagogů. Absolventi byli hrdí na to, čím prošli. Mimochodem i dnes velké téma. A co se týče technického a technologického pokroku: to je výzva, která bude znamenat i změnu způsobu výuky, kvalifikačních prací a podobně. Já už jsem starší ročník, tak patřím k těm, kterým je líto, že studenti někdy místo četby románů sledují raději dvacetivteřinové klipy převážně reklamního charakteru. Ale každá generace má svoje vlastní problémy.
Masarykova univerzita stojí na pevných základech, nicméně drží krok s dobou – ve kterých oblastech je podle vás nejdynamičtější?
Odpověď bude poněkud subjektivní, ale zdá se mi, že vedle některých oborů (přírodovědných a humanitních) se osvědčuje univerzitní kampus jako prostor, kde se uskutečňuje spolupráce tamních fakult a výzkumných programů. Prostě kampus byla a je dobrá investice, která se jednoznačně ukázala jako dobrý krok k rozvoji na desítky let. To vidíme i dnes při budování farmaceutické fakulty. Masarykova univerzita se rychle rozvíjí v informačních technologiích, v udržitelnosti v co nejširším smyslu slova, v pedagogických disciplínách a dalších oblastech. Leccos také ukazují mezinárodní žebříčky, v nichž se posunujeme správným směrem. Také se účastní velmi aktivně v diskusi o výzkumných univerzitách a jejich postavení ve vysokoškolském systému, při reformě doktorského studia, v oblasti personalistiky.
Dnes už zdaleka nejde „jen“ o vzdělávání v bakalářských a magisterských studijních programech – dosah je mnohem širší. Dá se říct, že s Masarykovou univerzitou lze dnes vyrůstat, dospívat i stárnout?
Patřím k lidem, kteří zde studovali a spojili s univerzitou svou profesní kariéru, stárnu s ní. Ten posun od mého mládí je obrovský, jak mohu pozorovat, což je dáno nejen rozvojem univerzity, ale vývojem svobodné společnosti od roku 1989. Jak jsem už říkal, jde v tomto směru o kontakty a větší spolupráci s absolventy, se středoškoláky, v případě MjUNI o práci s dětmi. Tento trend je ovšem v určitém zdravém napětí s potřebou mezinárodního angažmá, výměnou studentů a zapojením v mezinárodních programech, s příchodem zahraničních vyučujících a odchodem našich učitelů do zahraničí a podobně. Naše univerzita chce být univerzitou západního střihu, mezinárodně orientovanou, flexibilní. V takovém napětí se pohybujeme: mezi zajištěním domácí infrastruktury a otevřeností vůči světu.
Hodně se dnes mluví o podpoře doktorského studia – jak se nám daří vynikající studenty v setrvávání na akademické půdě co nejlépe motivovat?
Na univerzitě nyní vedeme diskusi o podobě doktorského studia. Hovoříme o zkvalitnění studia, o případné racionalizaci studijních programů, o finanční podpoře studentů, o práci Rady pro vnitřní hodnocení, o postavení doktorandů a o eliminaci studijní neúspěšnosti, o jejich zapojení do grantů a projektů a podobně. Navíc je to záležitost nejen jedné univerzity, ale celonárodní debata. Právě nyní univerzita žije reformou tohoto studia. Motivace? Možnost zapojení do špičkového mezinárodního výzkumu, kvalitní školitelé, dobré prostředí v univerzitním městě. Zlepšení finančních podmínek doktorandů je také na stole.
V čem jsme atraktivní pro zahraniční studenty a v čem je naše univerzita světová? Jsou to i úspěchy na poli výzkumu, v němž umíme dosáhnout na granty mezinárodní úrovně?
Rozšiřujeme nabídku anglických studijních programů, což je naprosto klíčová záležitost, abychom přilákali studenty ze zahraničí. Jejich počet utěšeně roste. Atraktivita je dána cenou, jsme pořád v této oblasti levnější než řady západních univerzit. Univerzita bezpochyby dosáhne na granty mezi-národní úrovně, na evropské projekty, na projekty IRC, na oblast projektů Horizon a podobně. Z mého pohledu je to důležité i vzhledem k tomu, že jsme nejen univerzita TGM, ale také univerzita, v níž působí odkaz Gregora Mendela, zakladatele genetiky, což zvyšuje zájem zahraničí v této oblasti. Máme CEITEC, špičkový vědecký ústav. Společenskou objednávku plní studium psychologie na třech fakultách, svou výzkumnou roli plní antarktická stanice – a tak bych mohl pokračovat.
Změnil se nějak ve srovnání s minulostí pojem „akademická půda“? Jsou její hodnoty (úcta, svoboda, zodpovědnost) stále platné a slušelo by se nějaké nové doplnit?
Podle mého soudu se jedná o pojem, který je hodně široký a zahrnuje nejen všechny naše budovy, kampus, koleje a menzy, muzeum a centrum v Telči, ale také komunitu studentů a učitelů, univerzitní samosprávu, vzájemnou komunikaci a jistě i hodnoty, které sdílíme. Tyto hodnoty jsou do značné míry univerzální – žijeme naštěstí v demokratickém státě, kde je naší povinností i radostí demokracii podporovat. Univerzita je principiálně otevřeným prostorem, který střeží svobodu slova, možnost svobodné diskuse, rovnost příležitostí, dobrou atmosféru. Akademická půda je tedy i prostředí a „svobodný vzduch, který dýcháme“. K tomu přidávám dnes aktuální záležitost – akademický prostor je prostor racionální debaty, která je uskutečnitelná bez zkreslování informací, bez ideologických brýlí, se zásadní tolerancí odlišných názorů. To je dnes více než aktuální – ve společnosti existuje hodně oddělených táborů, které spolu nekomunikují, hodně emocionálních vyjádření bez racionálního korektivu. Na tomto poli je univerzitní půda nezastupitelná.
Co vše podle vás dnes vystihuje slogan: Deset fakult, jedna univerzita.
Je to způsob, jak vystihnout náš cíl – spojit sílu (a vlastně i značky) fakult, ústavů a univerzity. Konkrétně: někdo jde studovat „informatiku nebo filozofii do Brna“, někdo jde studovat na Masarykovu univerzitu, protože slyšel, že je dobrá. Je to nutné propojení, které zvýrazňuje naši kvalitu.
Kdybyste měl vyjmenovat slavné učitele, badatele i absolventy – kdo by byli a stále jsou ti první nezapomenutelní a koho bychom k nim mohli přiřadit z posledních dekád?
Jsou to stovky lidí ze všech oborů a těžko někoho vybrat, protože to znamená výraznou redukci. Ale snad pár jmen – ze zakladatelské generace bych jmenoval právníka a ekonoma Karla Engliše, právníka Františka Weyra, lékaře Otakara Teyschla, anglistu Františka Chudobu, přírodovědce Vladimíra Úlehlu, literárního vědce Arna Nováka. To je jistě selektivní výběr, odkazuji na naše univerzální stránky a na knížky věnované historii MU. Ale je třeba zmínit desítky lidí, kteří prošli univerzitou, celým studiem nebo i jeho částí. Namátkou: Jan Skácel, Oleg Sus, Ludvík Kundera, Božena Komárková, Zdeněk Rotrekl, Antonín Přidal – to jsou lidé, kteří jsou známi ve světě české kultury. A určitě mnozí další vědci, sportovci, hudebníci, nepochybně i politici. Vlastně počkejte – málem bych zapomněl na jednu klíčovou postavu ze začátku univerzitních dějin – našeho nikoli absolventa, ale prvního čestného doktora Leoše Janáčka, k němuž se univerzita hlásí a který ovlivňuje svou hudbou už sto let mnoho našich studentů, absolventů a učitelů.
Máte jako historik představu, jak asi budou naše konání – v prvních letech druhé stovky – hodnotit a vykládat třeba za padesát let vaši kolegové?
Nejsem prognostik, ale historik. Nikdo neví, zda se našim potomkům bude líbit to, jak jsme pracovali, co jsme se snažili udělat s univerzitou. Dovedu si představit, že spousta věcí, které dnes hodnotíme jako důležité, tak bude za padesát let možná už zapomenutá – právě proto, že už to nebude aktuální, nebo to bude vnímáno jako samozřejmé. Je pravda, že na univerzitě se nepracuje v perspektivě pěti dekád, nanejvýš jedné či dvou. Jinak bychom byli utopisté, nikoli realisté. V některých oblastech jsem ale přesvědčen, že musíme mít výhled na delší období – když se zakládal kampus, tak to byla vize do delší budoucnosti. Když jsme přijali do korpusu fakult farmacii, také jsme odstartovali běh na dlouhou trať. Jde o život instituce, která je zde nadlouho, protože spolutvoří páteř společenské struktury.
Na co z blízké budoucnosti se nejvíc těšíte?
Na oslavy 105. výročí univerzity, na mnoho kulturních a společenských akcí letošního roku, které budou svázány s touto událostí. Na Masarykovy a Mendelovy dny, na koncerty, na nové knihy z našeho nakladatelství. Mou radostí je podzimní škola, kterou pořádáme na Historickém ústavu filozofické fakulty. Těším se také na naše hosty ze zahraničí, kteří univerzitu osvěžují – letos to budou hosté z USA i z Evropy, jimž předáme čestné doktoráty. Mou osobní aktivitou je pozvání dalších odborníků z Ukrajiny a z ruského exilu.
