Již posedmé mám tu čest promlouvat při příležitosti Dies academicus ke shromáždění studentů, akademických pracovníků a zaměstnanců Masarykovy univerzity. Je to tedy už určitá tradice, institucionální i moje osobní: díky ní jsem měl možnost každoročně sdělovat univerzitě a jejím přátelům věci, jež jsem pokládal za závažné. Sedm je pěkné číslo a v mnoha přirozených i nadpřirozených systémech je považováno za šťastné. To je nepochybně výzva, aby můj letošní proslov byl „šťastný“, v tom smyslu, že učiní posluchače o něco spokojenějšími se situací, v níž se nacházejí. Vím, že je to téměř nesplnitelná ambice, ale přece jen se letos budu snažit připomenout spíše to, co je na univerzitě a její situaci pozitivní, zdařilé a perspektivní. Nepochybně je to mnohem nevděčnější role, než si stěžovat na poměry, ale teď už si to snad mohu dovolit…
Jedna ranější kniha slavného spisovatele a také našeho odborně proslulého kolegy profesora Umberta Eca nese název Skeptikové a těšitelé. Eco v ní rozlišil dva lidské postoje, dva přístupy k realitě. Skeptikové a těšitelé je poetický český překlad (Zdeňka Frýborta), v originále se práce jmenuje Apocalittici e integrati, což můžeme přeložit také jako Apokalyptikové a integrovaní (ve smyslu chápající věci v jejich celistvosti). A právě s těmito pojmy jako s typy přístupu k dnešní univerzitní realitě si nyní dovolím pracovat.
V uplynulých letech jsem při této příležitosti často hovořil o problémech českého univerzitního prostředí, o absenci strategické politiky v oblasti výzkumu a terciárního vzdělávání, o nedomyšlených reformách, o potížích s rostoucí byrokracií, o nejasném, „tekutém“ prostředí, o nemotivující a stagnující finanční politice státu vůči vysokým školám a o spoustě dalších věcí, jež nás brzdí, ohrožují a mohou vést ke snížení kvality. Chápal jsem tyto jevy jako problémy, o nichž je třeba mluvit, jež je potřeba řešit, ale nepohlížel jsem na ně tak, že by nás měly ochromovat, deprimovat, vést k pocitu, že nic nemá smysl, že se nedá mnoho dělat, že bude jen hůře. Sleduji-li však některé reakce řady členů naší akademické obce třeba na loňské snížení příspěvku pro vysoké školy, na problémy spojené s řešením infrastrukturních a jiných projektů, na závazky vyplývající z kampusu a spoluúčasti u dalších investic, pozoruji-li přístup k diskusím o reformě terciárního vzdělávání nebo některé názory, které zaznívaly během volební kampaně (nemám ovšem na mysli postoje samotných kandidátů), tak mám občas pocit, že jsem se ocitl mezi sektou apokalyptiků, kteří už jenom čekají na to, kdy se Masarykova univerzita, zadlužená, zdeptaná byrokraty a ubitá nepřátelským prostředím zhroutí do sebe. Nic ale není realitě vzdáleno tolik jako tento apokalyptický postoj.
Podívejme se na skutečnost očima nikoli snad těšitele z profese, ale těšitele na základě poznání, nebo ještě lépe očima „integrovaného“, abych zůstal na půdorysu Ecových kategorií.
Silná univerzita
Legislativní, administrativní, finanční a sociální realita, v níž se Masarykova univerzita pohybuje, ji samozřejmě ovlivňuje. Je také zřejmé, že časté změny vnějších parametrů, jejich nepředvídatelnost, chaotičnost a nepromyšlenost různých drobných reformních kroků a nastavování pravidel hry, jsou riziky, problémy a nepříjemnostmi, s nimiž se každodenně potýkáme. Často jsou to však také a především průvodní jevy výzev, možností a příležitostí, které Masarykova univerzita má a které – a to je důležité – zatím dobře využívá. Nepříjemnosti a rizika musíme ve vztahu k výhodám, jež plynou z nových příležitostí, zvažovat pod zorným úhlem následujícího axiomu: Masarykova univerzita je dnes širokou (ve smyslu rozsahu činností), velkou (ve smyslu počtu studentů, zaměstnanců a projektů), obecnou (ve smyslu tematického a sociálně-kulturního záběru) a silnou (ve smyslu politicko-kulturního významu, ale i majetku apod.) vysokou školou. Jako taková dokáže dobře čelit a vyrovnávat se s nejrůznějšími výkyvy a krátkodobě působícími nepříznivými vnějšími faktory, jimž je vystavena.
Při opakovaně prováděném průzkumu pověsti a atributů, jež se pojí s Masarykovou univerzitou, na tzv. mapě brand image, která na protínajících se osách zachycuje pozici mezi různými pozitivními atributy od špičkového výzkumu, mezinárodní prestiže až po přívětivost prostředí, se Masarykova univerzita nachází téměř ve středu. To znamená, že se u respondentů (v tomto případě studentů) umisťuje vysoce nebo alespoň průměrně ve všech sledovaných atributech a není vnímána v ničem vyhroceně. Jinými slovy, jsme chápani tak, že děláme tak trochu všechno a děláme to docela dobře. Výsledek tohoto výzkumu vnímání MU není sám o sobě nijak důležitý, ale je inspirativní, protože nás může navést k tomu, abychom si více uvědomovali, jak na tom skutečně jsme. Z hlediska „odolnosti“ instituce totiž není rozhodující to, že jsme třeba v něčem nejlepší, ale důležité je, jak jsme na tom dohromady ve všech činnostech, kterými se zabýváme.
Pokud se na Masarykovu univerzitu podíváme z této perspektivy a budeme sledovat celkový stav instituce v konkrétním prostředí, dostaneme se k tomu, co bychom sami o sobě měli vědět: Masarykova univerzita je při srovnání v rámci českého prostředí víceméně dobrá ve všem, co dělá. Budeme-li uplatňovat jakoukoli metodiku na hodnocení jednotlivých typů činností (od výzkumu, přes vzdělávání, uplatňování absolventů, celoživotní vzdělávání až po kontakty s aplikační sférou), vždy se nám MU objeví na jednom z prvních míst mezi českými vysokými školami nebo přinejhorším v horní třetině pomyslné tabulky. Ve všech podstatných činnostech jsme mezi vysokými školami minimálně mírně nad průměrem, v řadě patříme ke špičce, v některých vynikáme. Tedy jinými slovy, Masarykova univerzita je robustní vzdělávací a výzkumná instituce, která dělá skoro všechno, co v našich podmínkách instituce tohoto typu dělat může, a dělá to přinejmenším docela dobře.
To není důvod k uspokojení, je to jen konstatování skutečnosti a především důležité východisko pro uvažování o tom, co a jak dělat dál. Právě tato robustnost a přiměřená kvalita v celé šíři činností jsou totiž zárukou toho, že se nemusíme všeho kolem nás obávat.
Finanční stabilita
Když se na podzim loňského roku objevily zprávy o krácení letošního rozpočtu na vysokých školách, začalo se u nás na univerzitě mluvit o dvacetiprocentním poklesu, o neschopnosti platit závazky, o finanční krizi, o dramatickém pádu mezd na fakultách. Jeden kolega mi tehdy napsal, že počítá s meziročním poklesem své mzdy o 15 procent, ale nechce, aby to bylo o 25. Nejspíše to odráželo náladu mnohých. Nikoli však realitu.
Připomeňme si, že loni tvořila normativní část už jen 41 % neinvestičních příjmů univerzity. Dalších 32 % rozpočtu vytvářely účelové dotace, tedy to, co někde na základě svých aktivit, svých projektů získáme, a dalších 27 % představovala hospodářská činnost. To znamená, že snížení příspěvku se dotýká jen čtyřicetiprocentní části našich neinvestičních výnosů. Všechno ostatní je velmi rozrůzněné, tyto prostředky (skoro 60 %) přicházejí z velkého množství nejrůznějších zdrojů – a to je jejich obtíž, ale i výhoda. Není pravděpodobné a vlastně ani možné, abychom je jednorázově nebo na základě nějakého politického rozhodnutí přestávali zničehonic získávat. V této komplikovanosti, když ji umíme dobře využívat, je současně skryta síla univerzity, o níž bychom měli vědět. Jsme samozřejmě v jistém smyslu závislí na státě, vždyť 73 % neinvestičních výnosů máme z veřejných zdrojů, ale tyto příjmy jsou rozloženy a přicházejí mnohými cestami. Nejsme už tolik závislí na jednom, hlavním zdroji, kterým je příspěvek. Proto jsme do jisté míry imunnější vůči špatným politickým rozhodnutím v této oblasti. Avšak i když zůstaneme u základní normativní dotace, jsou změny, které se s ní dějí, pro nás zvládnutelné, ať jsou prováděny jakýmkoli směrem. (Nehovořím samozřejmě o celkové výši, ta je pro celý systém terciárního vzdělávání důležitá, ale o metodice rozdělování mezi jednotlivé vysoké školy.) Nedávné zavedení nejrůznějších kvalitativních kritérií – nejde jen o zohlednění výsledků výzkumu, ale i o započítávání mobilit, zaměstnanosti absolventů apod. – mělo pro MU nakonec pozitivní dopad. Zatímco celkový meziroční pokles příspěvku v ČR je téměř 5 %, Masarykova univerzita dostala letos „jen“ o necelá 3 % méně než v loňském roce. Právě proto, že uplatnění kvalitativních kritérií nebo jakýchkoli výkonových hledisek je pro nás nakonec vcelku výhodné.
Aby mi bylo dobře rozuměno, nehodnotím nyní kvalitu ani vhodnost zavádění různých kritérií do rozdělování finančních prostředků mezi vysoké školy. Netvrdím ani, že jiná vysoká škola není v lecčems lepší a nezískává více. Propojuji pouze informace o výkonu MU s informacemi o rozdělování financí a připomínám nám všem, že protože děláme skoro všechno a jsme ve všech činnostech minimálně mírně nadprůměrní, tak jakékoli změny ve financování zohledňující kvalitativní kritéria nám s velkou pravděpodobností přidělí více, než bude mít průměr. Pokud se takovými kroky pozvolna realizuje diferenciace vysokých škol, bude MU vždy mezi těmi, kteří získávají – a může to využít pro svůj rozvoj. Těchto změn se tedy z hlediska MU není potřeba příliš bát.
Ostatně to samé platí i v oblasti výzkumu. Rozdělování finančních prostředků v rámci institucionálního financování je možná nespravedlivé nebo podivné, ale ve chvíli, kdy je uplatněno na vysoké školy, opět MU získá relativně více finančních prostředků. Také v oblasti výzkumu jsme totiž aktivní ve velmi širokém spektru oborů a témat a vcelku jsme ve všech docela nebo hodně úspěšní při srovnání s jinými českými výzkumnými institucemi. Při uplatnění nejrůznějších metod převádění výsledků na finanční prostředky se proto MU bude pohybovat mezi těmi vysokými školami, které budou získávat spíše více než méně. Ani tady se nemusíme příliš obávat.
Příležitosti a rizika
Velkou příležitostí jsou pro nás projekty Evropských strukturálních fondů. Příležitostí, kterou ani mnozí nedoceňují. S těmito projekty se pojí velké množství problémů, administrativních i jiných obtíží a také rizik. Nu ano, jak by tomu mohlo být jinak? Velké příležitosti v sobě rizika skrývají. Řada lidí vidí jen ty obtíže a rizika, ale ne příležitosti. Rizika jsou ovšem ohraničená, rozpoznaná a do jisté míry ošetřená.
Na čerpání prostředků z Evropských strukturálních fondů jsme se dobře připravili, nastavili jsme pravidla, vytvořili pomocné nástroje, prováděli výběr projektů uvnitř univerzity a také – a možná především – jsme dokázali motivovat úspěšné kolegy, kteří už byli přesyceni jinými projekty a obávali se problémů, aby se i o tyto evropské prostředky ucházeli. Jen připomínám, že dosud jsme v rámci
Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, kde jde o tzv. „měkké peníze“, získali 1,5 miliardy korun a máme podány další projekty, jež mohou přinést ještě jednou tolik, tedy dohromady 3 miliardy korun. S těmito penězi jsou spojeny určité závazky, ale jsou to také a především příjmy, jež nám umožňují obohacovat výuku, vylepšovat pozici dobrého zaměstnavatele včetně odpovídající mzdové politiky a dodávají nám potřebné prostředky, které prostřednictvím normativního financování už nedostáváme v dostatečné míře. V rámci investičního Operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace získáme pravděpodobně více než 6 miliard korun na rozvoj výzkumné a výukové infrastruktury. Díky nim dokončíme areál kampusu, opravíme budovy na filozofické fakultě, rozvineme informatické obory apod.
Tyto peníze nejsou zadarmo. U některých projektů je vyžadována spoluúčast, jsou stanoveny závazné indikátory, univerzita se dostala do až absurdního režimu veřejných zakázek, kde je s podivem, že i na tento můj projev nemusela být vypsána veřejná soutěž. Nicméně tyto nevýhody nám nesmí zakrýt to důležité: konkurenční výhodu, kterou zde Masarykova univerzita získává. Projekty Evropských strukturálních fondů totiž nemohou některé kvalitní vysoké školy čerpat (protože působí v Praze), jiné je sice získat mohou, ale protože nemají dostatečnou, již existující infrastrukturu a kapacity, dokáží je využít pro svůj rozvoj jen částečně. Masarykova univerzita je čerpat může a především je může plně využít.
„Apokalyptikové“ vidí zvláště problémy, „integrovaní“ problémy nepopírají, ale přes ně jsou schopni zahlédnout především přínos a šanci. A ta je neopakovatelná. Využití prostředků Evropských strukturálních fondů nás nejen posune dál v rámci České republiky, ale poskytuje nám možnost dobudovat takovou infrastrukturu, abychom mohli být nadprůměrně dobrou evropskou univerzitou. Je to podobné jako s kampusem: stojí nás hodně, nedá se tam pít voda, jsou tam velké chodby, nečekaně se spouští žaluzie, neroste tam dobře tráva a na drahých lavičkách se špatně sedí – ano, to je všechno nejspíše pravda a nelze to podceňovat. Ale, ptám se apokalyptiků, mluvili jste o kampusu s lidmi odjinud, z jiných vysokých škol, ze zahraničí? Kampus nám vytváří podmínky pro to, abychom se dostali mnohem dále, než jsme nyní. Je to infrastruktura, která nás svou kvalitou řadí mezi špičkové univerzity. Je nyní na jeho uživatelích, aby ho také naplnili takovým obsahem, abychom k těm špičkovým univerzitám skutečně patřili. „No, dobře,“ řeknou apokalyptikové skepticky, „teď to všechno nějak zvládneme, projekty realizujeme, vybudujeme infrastrukturu a pak… nás to zničí. Nebudeme plnit vysoko nastavené indikátory, nebudeme mít peníze na provoz, nezvládneme dodržet závazky, potáhne nás to ke dnu.“ Jenomže ani to neodpovídá skutečnosti. Pokud jde o indikátory, máme je většinou nastaveny velmi realisticky, a pokud bychom je neplnili my, je vůbec otázka, kdo je u nás bude plnit a kdo to bude vyžadovat. Nicméně např. už teď víme, že jeden z nejobtížnějších indikátorů v největším projektu, kterým je CEITEC, totiž závazek na získávání určitého objemu zahraničních dotací na výzkum, splníme ještě letos, tedy na samém začátku realizace projektu. Není proto důvod a priori předpokládat, že i v jiných případech nedokážeme splnit stanovené cíle.
Je zřejmé, že až financování těchto projektů skončí, nastane další rozpočtové období s jinými projekty, budou nové příležitosti, jiné podmínky, jiné požadavky. To, že dnes nevíme, jaké to budoucí prostředí bude, nás přece nemůže odradit od toho, abychom využívali šance, které jsou kolem nás.
Nebojme se budoucnosti
V uplynulých sedmi letech jsme se vždy snažili realisticky rozpoznávat problémy a rizika, ale také a především hledat a vytvářet příležitosti. Nepřehlížet problémy je nepochybně jednou z povinností každého, kdo něco řídí. Ale možná ještě větším úkolem je vidět příležitosti a využívat je. Využívání příležitostí s přiměřenou odvahou je to, co nás vede dále. Rozvoj nás neohrožuje, ale naopak posiluje. Masarykova univerzita (podívejme se na jakékoliv dostupné údaje) se rozvíjí, je stále lepší a bude kvalitní evropskou univerzitou, pokud všechny otevřené příležitosti dobře využije. Jedna brněnská marketingová společnost má heslo „nestačí, že jste dobří, musí se o vás vědět“. Toto heslo bych parafrázoval tak, že „nestačí, že jsme dobří, ale musíme to sami o sobě vědět“ – a podle toho potom můžeme správně jednat.
Akademické prostředí není rovnostářský sociální systém. Je z povahy věci konkurenční, preferuje kvalitu a také odvahu. Ve vědě, zvláště tam, kde jde o velké projekty, dnes v plné míře platí věta ze známého novozákonního podobenství o hřivnách: „Každému kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ (Mt 25,29) Kromě uvědomování si nedostatků, slabostí a rizik bychom měli vědět, že jsme silní, v čem a proč, – a na základě toho si musíme také věřit, a to i v komplikovaném prostředí. Zkušenost nám přece říká, že jednodušší už to nebude, více veřejných financí přímo přidělovaných univerzitě již také nejspíše v dohledné době nedostaneme, nikdo nám nedá nic jen tak, není na co čekat. Musíme prostě využívat možnosti a zdroje, které jsou k dispozici, i když jsou složité, i když se s nimi pojí rizika. Jinak hrozí nejen, že se nebudeme rozvíjet, ale ani nezachováme současnou pozici; bude nám prostě odňata jinými. Recept, který nabízejí skeptičtí apokalyptikové, abychom zůstali stát, byli opatrní a už se do ničeho nejistého nepouštěli, není receptem: je to návod na postupný úpadek instituce.
Skeptikové a těšitelé, apokalyptikové a integrovaní, jsou i v Ecově pojetí vlastně dvě strany téže mince. Možná že hranice mezi těmito typy nejde mezi námi, ale v nás samých. Snažme se, aby v nás, v našem přístupu k univerzitě a jejímu prostředí převládala pozice „integrovaných“. Více odpovídá současnému stavu univerzity a lépe utváří naši budoucnost.
Když jsem si před chvílí pomohl biblickým podobenstvím, napadla mě ještě jiná slova. Papež Jan Pavel II., který byl před několika dny prohlášen za blahoslaveného, zahájil kdysi svoji papežskou inauguraci známými slovy: nebojte se. Toto heslo nemělo jen náboženský rozměr ale, jak bylo vidět na životních osudech tohoto papeže, bylo heslem i pro praktické jednání. Je to dobré heslo i pro nás: nebojme se. Nebojme se výzev, nebojme se problémů, nebojme se rozvoje, nebojme se vlastní odvahy. Není čeho se obávat, kolem nás je mnoho příležitostí a Masarykova univerzita je silná a stále se lepšící instituce. Když si to uvědomíme, přispějeme k jejímu rozvoji více než neodůvodněnou a do jisté míry pohodlnou skepsí, jež nás ochromuje a vede k pasivitě. Nebojme se naší budoucnosti.
rektor Masarykovy univerzity