Příležitosti a rizika
Velkou příležitostí jsou pro nás projekty Evropských strukturálních fondů. Příležitostí, kterou ani mnozí nedoceňují. S těmito projekty se pojí velké množství problémů, administrativních i jiných obtíží a také rizik. Nu ano, jak by tomu mohlo být jinak? Velké příležitosti v sobě rizika skrývají. Řada lidí vidí jen ty obtíže a rizika, ale ne příležitosti. Rizika jsou ovšem ohraničená, rozpoznaná a do jisté míry ošetřená.
Na čerpání prostředků z Evropských strukturálních fondů jsme se dobře připravili, nastavili jsme pravidla, vytvořili pomocné nástroje, prováděli výběr projektů uvnitř univerzity a také – a možná především – jsme dokázali motivovat úspěšné kolegy, kteří už byli přesyceni jinými projekty a obávali se problémů, aby se i o tyto evropské prostředky ucházeli. Jen připomínám, že dosud jsme v rámci
Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, kde jde o tzv. „měkké peníze“, získali 1,5 miliardy korun a máme podány další projekty, jež mohou přinést ještě jednou tolik, tedy dohromady 3 miliardy korun. S těmito penězi jsou spojeny určité závazky, ale jsou to také a především příjmy, jež nám umožňují obohacovat výuku, vylepšovat pozici dobrého zaměstnavatele včetně odpovídající mzdové politiky a dodávají nám potřebné prostředky, které prostřednictvím normativního financování už nedostáváme v dostatečné míře. V rámci investičního Operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace získáme pravděpodobně více než 6 miliard korun na rozvoj výzkumné a výukové infrastruktury. Díky nim dokončíme areál kampusu, opravíme budovy na filozofické fakultě, rozvineme informatické obory apod.
Tyto peníze nejsou zadarmo. U některých projektů je vyžadována spoluúčast, jsou stanoveny závazné indikátory, univerzita se dostala do až absurdního režimu veřejných zakázek, kde je s podivem, že i na tento můj projev nemusela být vypsána veřejná soutěž. Nicméně tyto nevýhody nám nesmí zakrýt to důležité: konkurenční výhodu, kterou zde Masarykova univerzita získává. Projekty Evropských strukturálních fondů totiž nemohou některé kvalitní vysoké školy čerpat (protože působí v Praze), jiné je sice získat mohou, ale protože nemají dostatečnou, již existující infrastrukturu a kapacity, dokáží je využít pro svůj rozvoj jen částečně. Masarykova univerzita je čerpat může a především je může plně využít.
„Apokalyptikové“ vidí zvláště problémy, „integrovaní“ problémy nepopírají, ale přes ně jsou schopni zahlédnout především přínos a šanci. A ta je neopakovatelná. Využití prostředků Evropských strukturálních fondů nás nejen posune dál v rámci České republiky, ale poskytuje nám možnost dobudovat takovou infrastrukturu, abychom mohli být nadprůměrně dobrou evropskou univerzitou. Je to podobné jako s kampusem: stojí nás hodně, nedá se tam pít voda, jsou tam velké chodby, nečekaně se spouští žaluzie, neroste tam dobře tráva a na drahých lavičkách se špatně sedí – ano, to je všechno nejspíše pravda a nelze to podceňovat. Ale, ptám se apokalyptiků, mluvili jste o kampusu s lidmi odjinud, z jiných vysokých škol, ze zahraničí? Kampus nám vytváří podmínky pro to, abychom se dostali mnohem dále, než jsme nyní. Je to infrastruktura, která nás svou kvalitou řadí mezi špičkové univerzity. Je nyní na jeho uživatelích, aby ho také naplnili takovým obsahem, abychom k těm špičkovým univerzitám skutečně patřili. „No, dobře,“ řeknou apokalyptikové skepticky, „teď to všechno nějak zvládneme, projekty realizujeme, vybudujeme infrastrukturu a pak… nás to zničí. Nebudeme plnit vysoko nastavené indikátory, nebudeme mít peníze na provoz, nezvládneme dodržet závazky, potáhne nás to ke dnu.“ Jenomže ani to neodpovídá skutečnosti. Pokud jde o indikátory, máme je většinou nastaveny velmi realisticky, a pokud bychom je neplnili my, je vůbec otázka, kdo je u nás bude plnit a kdo to bude vyžadovat. Nicméně např. už teď víme, že jeden z nejobtížnějších indikátorů v největším projektu, kterým je CEITEC, totiž závazek na získávání určitého objemu zahraničních dotací na výzkum, splníme ještě letos, tedy na samém začátku realizace projektu. Není proto důvod a priori předpokládat, že i v jiných případech nedokážeme splnit stanovené cíle.
Je zřejmé, že až financování těchto projektů skončí, nastane další rozpočtové období s jinými projekty, budou nové příležitosti, jiné podmínky, jiné požadavky. To, že dnes nevíme, jaké to budoucí prostředí bude, nás přece nemůže odradit od toho, abychom využívali šance, které jsou kolem nás.
Nebojme se budoucnosti
V uplynulých sedmi letech jsme se vždy snažili realisticky rozpoznávat problémy a rizika, ale také a především hledat a vytvářet příležitosti. Nepřehlížet problémy je nepochybně jednou z povinností každého, kdo něco řídí. Ale možná ještě větším úkolem je vidět příležitosti a využívat je. Využívání příležitostí s přiměřenou odvahou je to, co nás vede dále. Rozvoj nás neohrožuje, ale naopak posiluje. Masarykova univerzita (podívejme se na jakékoliv dostupné údaje) se rozvíjí, je stále lepší a bude kvalitní evropskou univerzitou, pokud všechny otevřené příležitosti dobře využije. Jedna brněnská marketingová společnost má heslo „nestačí, že jste dobří, musí se o vás vědět“. Toto heslo bych parafrázoval tak, že „nestačí, že jsme dobří, ale musíme to sami o sobě vědět“ – a podle toho potom můžeme správně jednat.
Akademické prostředí není rovnostářský sociální systém. Je z povahy věci konkurenční, preferuje kvalitu a také odvahu. Ve vědě, zvláště tam, kde jde o velké projekty, dnes v plné míře platí věta ze známého novozákonního podobenství o hřivnách: „Každému kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ (Mt 25,29) Kromě uvědomování si nedostatků, slabostí a rizik bychom měli vědět, že jsme silní, v čem a proč, – a na základě toho si musíme také věřit, a to i v komplikovaném prostředí. Zkušenost nám přece říká, že jednodušší už to nebude, více veřejných financí přímo přidělovaných univerzitě již také nejspíše v dohledné době nedostaneme, nikdo nám nedá nic jen tak, není na co čekat. Musíme prostě využívat možnosti a zdroje, které jsou k dispozici, i když jsou složité, i když se s nimi pojí rizika. Jinak hrozí nejen, že se nebudeme rozvíjet, ale ani nezachováme současnou pozici; bude nám prostě odňata jinými. Recept, který nabízejí skeptičtí apokalyptikové, abychom zůstali stát, byli opatrní a už se do ničeho nejistého nepouštěli, není receptem: je to návod na postupný úpadek instituce.
Skeptikové a těšitelé, apokalyptikové a integrovaní, jsou i v Ecově pojetí vlastně dvě strany téže mince. Možná že hranice mezi těmito typy nejde mezi námi, ale v nás samých. Snažme se, aby v nás, v našem přístupu k univerzitě a jejímu prostředí převládala pozice „integrovaných“. Více odpovídá současnému stavu univerzity a lépe utváří naši budoucnost.
Když jsem si před chvílí pomohl biblickým podobenstvím, napadla mě ještě jiná slova. Papež Jan Pavel II., který byl před několika dny prohlášen za blahoslaveného, zahájil kdysi svoji papežskou inauguraci známými slovy: nebojte se. Toto heslo nemělo jen náboženský rozměr ale, jak bylo vidět na životních osudech tohoto papeže, bylo heslem i pro praktické jednání. Je to dobré heslo i pro nás: nebojme se. Nebojme se výzev, nebojme se problémů, nebojme se rozvoje, nebojme se vlastní odvahy. Není čeho se obávat, kolem nás je mnoho příležitostí a Masarykova univerzita je silná a stále se lepšící instituce. Když si to uvědomíme, přispějeme k jejímu rozvoji více než neodůvodněnou a do jisté míry pohodlnou skepsí, jež nás ochromuje a vede k pasivitě. Nebojme se naší budoucnosti.
rektor Masarykovy univerzity