Všudypřítomná slova o nynější ekonomické a někdy i politické krizi nejsou podle odborníků, kteří se v dubnu sešli při debatě na ekonomicko-správní fakultě na místě. Podobné je to i s kritikou transformace a polistopadového vývoje ekonomiky. Bývalý guvernér České národní banky a nynější poradce společnosti KPMG Zdeněk Tůma v rozhovoru pro online.muni.cz říká, že základní směr transformace byl úspěšný.
Jaké jsou nejvýraznější změny v ekonomice za uplynulých 23 let?
Zcela zásadní. V roce 1990 jsme měli centrálně plánovanou ekonomiku, bez funkčních tržních mechanismů, bez institucí, které k tržní ekonomice patří. Dnes už opět víme, co to je soukromé vlastnictví, máme instituce a právní normy, které ho chrání. U drtivé většiny zboží a služeb o cenách nerozhoduje cenový úřad, ale vytváří se na trhu. Došlo k zásadní změně orientace zahraničního obchodu, převážná většina našeho vývozu jde nyní na náročné trhy vyspělých zemí. Uvolnily se také kapitálové toky a vznikl funkční finanční trh vedoucí k efektivní alokaci kapitálu. A neměli bychom zapomenout ani na standardní řízení ekonomiky na makroekonomické úrovni, měnovou a fiskální politiku.
Soukromé vlastnictví je v podstatě výsledkem privatizace. Přesto se stále objevuje kritika zvolených metod privatizace. Byla podle Vás cesta přechodu od plánované na tržní ekonomiku dobrá?
V devadesátých letech se vedly dlouhé debaty o privatizaci českou, polskou, slovenskou či maďarskou cestou. S odstupem lze říci, že rozdíly nebyly zase tak veliké, šlo spíše o odlišné akcenty v jednotlivých zemích na různé metody privatizace v počátcích procesu. Nakonec se vlastnická struktura s poměrně značným podílem zahraničního kapitálu příliš neliší.
Transformace je často spojována také s krádežemi. Dalo se jim vyhnout?
S hospodářskou kriminalitou se můžeme setkat všude, je ovšem velmi pravděpodobné, že v období velkých změn je pro ni prostor větší. Mnohokrát se v této souvislosti správně zdůrazňuje, že transformovat se musí také institucionální rámec - zákony, pravidla, instituce, vymahatelnost práva.
Problematická byla mimo jiné transformace bankovního sektoru, která vedla k zániku mnoha bank. Dalo se tomuto nepříznivému vývoji v bankovnictví zabránit?
Zanikla především řada bank, které vůbec neměly vzniknout. O licenci přišly banky, které ji získaly v letech 1990-1991, kdy právě nebyla ještě odpovídající legislativa, nebyl ani ustaven řádný dohled nad bankovním sektorem. Na problémy v bankovním sektoru tedy bylo založeno v prvních letech transformace, ve druhé polovině devadesátých let docházelo k postupné konsolidaci. Zda se tomu dalo zabránit? Ano, kdybychom dokázali rychleji napsat odpovídající legislativu, kdybychom dokázali tehdy najít dobré zahraniční investory do bank, kdybychom v roce 1990 měli alespoň pár zkušených lidí z oblasti bankovního dohledu. Nicméně nesmíme zapomenout, že v řadě oblastí jsme opravdu začínali z nuly.
Jak je na tom Česká republika po 23 letech od revoluce ve srovnání s ostatními postsocialistickými zeměmi?
Česká ekonomika již před dvaceti lety patřila mezi ty vyspělejší, na tom se nic nezměnilo. Není překvapivé, že některé chudší země doháněly ty vyspělejší rychleji než my, nicméně i nám se podařilo přiblížit průměru zemí EU, zejména díky solidnímu růstu v předcházející dekádě. Patříme dnes mezi vyspělé země. Jsem přesvědčen, že se za ty dvě dekády podařilo udělat opravdu hodně.
Jaké jsou nyní největší hrozby pro českou ekonomiku?
Vidím dvě hlavní rizika. S ohledem na otevřenost naší ekonomiky a její propojení především na země eurozóny bude pro nás klíčové, nakolik se evropská ekonomika dokáže odlepit ode dna. Druhý faktor je dlouhodobější a souvisí s nepříznivým demografickým vývojem. Kromě přímého efektu spojeného s relativním úbytkem pracovní síly bude docházet i ke změně poměru spoření a spotřeby. Lidé přibližující se důchodovému věku budou více spořit a i to se bude negativně promítat do spotřeby domácností.
Kdy by podle Vás měla Česká republika zavést euro?
Jako ekonomovi je mi to celkem jedno. Euro z pohledu měnové politiky znamená zafixování kurzu, což je legitimní kurzový režim, který má své výhody a nevýhody. Při dobré domácí politice není ovšem důvod "dovážet" měnovou politiku ze zahraničí, neboli zafixovat se na jinou měnu či ji přímo přijmout. Vždy jsem zdůrazňoval, že to je otázka primárně politická a odráží postoj politické reprezentace a společnosti jako celku k procesu evropské ekonomické a politické integrace. Rozhodneme-li se euro v dohledné době přijmout, líbil by se mi rok 2019 - oslavili bychom 100 let koruny a důstojně bychom se s ní rozloučili.
