Stanislav Kadečka nepatří k těm, kteří by měli ukázkově narýsovanou akademickou kariéru. Vedle učení a vědecké práce na Právnické fakultě MU totiž stíhá ještě řídit advokátní kancelář v Pardubicích. Jeho práci ve veřejnoprávní oblasti teď ocenila odborná komunita. Stal se Právníkem roku pro správní právo a jeho kancelář nedávno získala taky cenu Regionální právnická firma roku.
Je zisk obou cen očekávatelný výsledek nějaké konkrétní práce?
Je to asi nejspíš výsledek dlouhodobé práce za celých těch 16 let, kterých v oblasti správního práva působím. A že se ony dvě ceny sešly v rozmezí čtvrt roku, je podle mě neuvěřitelná a zcela výjimečná shoda náhod a okolností.
Co takové ocenění reálně znamená?
Je to nepochybně hlavně čestná věc, vždyť cílem Právníka roku je „vyzvednout z bezejmenné masy tisíců právníků alespoň některé, kteří i mezi svými kolegy požívají velké autority, získali si dobré jméno, respekt a renomé“. Pro mě osobně je to navíc potvrzení toho, že jsem se vydal na správnou cestu, i když na úrovni brněnské právnické fakulty není přinejmenším úplně obvyklá.
Myslíte tím, že zde není tak běžné, aby se lidé vedle akademické práce intenzivně věnovali advokacii?
Přesně tak. Tohle vnímám jako jednu za zásadních odlišností oproti pražské fakultě. V Praze je souběžné působení nejen v advokacii, ale i na dalších exekutivních pozicích víceméně běžné, naopak brněnská fakulta hodně vsadila na to, že její zaměstnanci jsou v maximální míře vytížení akademickou prací. Tedy s výjimkou těch mých excelentních kolegů, kteří se stali soudci Nejvyššího správního nebo Ústavního soudu. Nechci tím ale říct, že pražská cesta je a priori lepší. Obojí má svá pozitiva, ale samozřejmě i negativa.
Můžete to rozvést?
Pokud působíte v praxi, přinášíte do své výuky vlastní reálné kauzy a příklady, a tím se celý pedagogický proces může stát velmi aktuálním a zároveň přínosným i přitažlivým. Z hlediska vědecké práce vás to zase staví nohama na zem, takže máte menší tendenci řešit umělé problémy odtržené od života. No a pokud bych to vzal z té druhé strany: Myslím, že pro advokáta je skvělé mít akademickou zkušenost a rozumět teorii. Pokud totiž chcete uspět v zásadních, originálních kauzách například na úrovni nejvyšších soudů, tak se bez toho jen stěží obejdete.
A ta negativa?
Negativní je, že je to celé časově velmi náročné, vyčerpávající a omezující. A skoro bych řekl, že každá z těch aktivit, které dělám, by si zasloužila větší množství času. Jenže i když můj pracovní den má daleko víc než jen osm hodin, tak mnohdy už prostě víc nafouknout nejde.
Stejně mi to ale zní tak, že jste spíš kritikem toho brněnského přístupu.
Určitě nejsem takhle vyhraněný. Ideální je, pokud je to harmonicky vyvážené a doplněné, takže pokud bych měl být kritický, tak spíš k oběma fakultám, pokud by svou cestu uplatňovaly příliš radikálně, což se sem tam skutečně přihodí. Nejlepší je to totiž někde uprostřed. Prostředkem nicméně určitě nemyslím postavit fakultu na průměrných advokátech, ale prostě vyvažovat fakulty a katedry personálně tak, aby docházelo k organickému propojení všech druhů lidí od čistých praktiků přes univerzály až po teoretiky, kteří se vzájemně doplňují a obohacují ve výuce i vědecké práci.
Advokátní kancelář máte v Pardubicích, učíte v Brně a máte řadu funkcí, které vyžadují přítomnost v Praze. Žijete ve vlaku?
Kouzlo asi spočívá v tom, že Pardubice jsou na trati mezi Prahou a Brnem, takže to v zásadě není zajížďka, ale jen zastávka. Abych tedy odpověděl na otázku: Ano, někdy ve vlaku žiju. Třeba teď jsem byl ve středu celý den na fakultě, ve čtvrtek brzo ráno jsem sedl do vlaku a jel jsem do Pardubic, kde jsem strávil dopoledne v advokátní kanceláři. V čase oběda jsem pokračoval do Prahy a odpoledne měl jednání na ministerstvu spravedlnosti. Pozdně večerním vlakem jsem jel zpátky do Brna, abych ráno vyrazil na Ústavní soud a z něj na schůzku s vámi a pak mířím zpátky na fakultu.
To zní docela šíleně.
Pozitivní je, že za ty dlouhé roky, co takhle jezdím, se vlaky zrychlily a kvalita jejich služeb zvýšila. Když vybíráte dobré linky, tak je to pohodlné, rychlé a tiché cestování, což je podstatné pro to, že se dá ve vlaku relaxovat, a tím pádem pak lépe pracovat po dojetí do cíle, anebo se dá ve vlaku celkem slušně pracovat, podobně jako byste seděl v kanceláři. Já už dneska skoro vše dělám na notebooku, takže kde ho zrovna otevřu, nehraje zase takovou roli. A když na to přijde, tak se tam dá i slušně posnídat, poobědvat a povečeřet, což jsem zrovna včera stihl ve vlaku všechno. Prostě když dobře plánujete, dá se cestováním čas neztrácet, ale efektivně využít.
Dovedu si představit, že leckterý student sáhne spíš po jiném, na první pohled atraktivnějším odvětví, než je správní právo. Jak vy jste u něj skončil?
Pokud jde o právnické povolání, tak moji rodiče vzpomínají, že jsem toto rozhodnutí udělal už v mateřské škole. Mé spojení se správním právem je hodně ovlivněno personálně. Dlouho jsem neměl žádnou preferenci, ale pak jsem potkal profesora Petra Průchu a skvělý tým jeho tehdejší katedry a jaksi přirozeně se nechal vtáhnout dovnitř. Kromě toho jsem už za studií chtěl dělat něco navíc a katedra správního práva byla tehdy snad jediná, která vyhlašovala vlastní SVOČ. A tak jsem tam začal a už taky zůstal.
Zní to tak, že jste původně chtěl být spíš akademikem. Jak jste přišel k advokacii?
Akademická kariéra pro mě vždycky byla primární. I když jsem neměl úplně jasnou představu, jakým typem právníka chci být, věděl jsem, že akademická práce mě baví. Nicméně v momentě, kdy jsem končil magisterská studia, jsem zvažoval, že bych měl poznat skutečné právo v praxi. Navíc doktorské studium tehdy ještě mělo přijímací zkoušky až v září, já ale státnicoval už v květnu. Jednak jsem tedy před sebou měl nevyhnutelně čtyři měsíce volna, a jednak nikde nebylo psáno, že mě musí přijmout. A tak jsem tehdy nastoupil jako advokátní koncipient.
Nepřemýšlel jste, že s něčím praštíte?
Nedostal jsem za ta léta žádný relevantní impulz, který by mi velel se jednoho nebo druhého pustit. Spíš jsem se časem víc a víc utvrzoval v tom, že dává smysl dělat obojí. Nejen pro mě ale i pro adresáty mého působení, tedy jak pro mé studenty, tak pro mé klienty. Ostatně, i když se podíváte na elitu naší fakulty, tak to jsou povětšinou právě ti soudci či další kolegové, kteří intenzivně a reálně propojují teorii s praxí.
V jakém okamžiku člověk udělá rozhodnutí, že si založí advokátní kancelář?
To asi není něco, co by se odehrálo v nějaký konkrétní moment, který by se dal vyznačit v kalendáři, tedy aspoň u mě určitě ne. Spíš jsem k tomu dospěl. Začínal jsem jako advokátní koncipient, a protože jsem se dost věnoval doktorátu, trvalo mi sedm let, než jsem se přiměl k advokátským zkouškám. Pak už nebyl důvod bránit se přesunu do pozice samostatného advokáta. Jen kvůli akademickým povinnostem jsem nemohl fungovat čistě sám na sebe. Když totiž odjedete někam na týden na konferenci či studijní pobyt, tak třeba lhůty pro podání opravných prostředků na vás nepočkají. Začal jsem proto spolupracovat se dvěma zhruba stejně starými kolegy v Hradci Králové a několik let jsme měli společnou univerzálně zaměřenou kancelář, ve které jsem měl na starosti zejména správně-právní záležitosti. Pak ale přišel další impulz, kdy jiní kolegové přišli s originální myšlenkou vybudovat kancelář specializovanou čistě na správní právo a na komunální sféru. Dost dlouho jsem to zvažoval, ale nakonec jsem si řekl, že do toho půjdu. To bylo asi před třemi lety a dnes už jsme se rozrostli do zhruba dvanáctičlenného týmu.
Našli jste díru na trhu?
Asi se to tak dá říct. Správní právo obecně mívalo mezi právníky nálepku takového nezáživného, nevzrušujícího, skoro až administrativně technického odvětví. Ten, kdo měl o tuto oblast přesto zájem, většinou směřoval do veřejné správy, do advokacie málokdy. Naopak v advokacii již dlouho není problém se setkat s kancelářemi, které jsou zaměřené speciálně na občanské nebo korporátní právo, případně na mezinárodní obchod, správní právo ale obvyklé není dodnes. Ne že by advokáti v této oblasti služby neposkytovali, ale má to většinou spíš charakter doplňkové činnosti, ad hoc případ od případu.
Proč kancelář v Pardubicích? Souvisí to s tím, že z té oblasti pocházíte?
To by byl spíš důvod si tam kancelář nezaložit (říkám jako královehradecký patriot). Ta volba spočívala spíš v tom, že jsme chtěli vybudovat kancelář, která nebude vymezená regionálně, ale oborově. Cílíme na klienty z celé republiky a na to jsou Pardubice ideální. Z hlediska automobilového i vlakového spojení jsou vlastně uprostřed republiky. Pokud cestujete po základních osách Praha, Brno, Olomouc, Ostrava, tak to nikam nemáte vyloženě za roh, ale ani vyloženě daleko. A kromě toho kanceláří, které sídlí v Praze, jsou stovky a v Brně desítky. Chtěli jsme se možná odlišit i tím. Nebýt jen další z mnoha.
Kdybyste měl studenta práv nalákat do tohoto odvětví, jak byste ho prodal?
Začal bych od toho, že správní právo rozhodně není jen o nudných byrokratických procedurách odtržených od normálního života a odehrávající se v prostředí uzavřených kanceláří. Naopak na každém kroku se s ním setkáváte tam, kde se střetává soukromý zájem se zájmem veřejným. Celé správní právo se v podstatě točí kolem tohoto pomyslného souboje, zabezpečuje vyvažování obou složek, tu dává prostor jednomu a tu druhému. V tomto smyslu je to vzrušující odvětví, protože se v jeho rámci často potýkáte s otázkou svobody a práv jednotlivce ve vztahu k molochu veřejné moci. Spadá sem všechno od regulace dopravy přes územní plánování až po ochranu hospodářské soutěže. Viděno po kvantitativní stránce (a teď nevím, jestli to není spíš odstrašující), by celé právo šlo rozdělit na dvě skupiny. Jedna bude právo správní a druhá vše ostatní.
Jak se vlastně v principu liší práce advokátská od té akademické?
Role advokáta je, co se nastavení mysli týče, jednodušší v tom, že máte jasně daný úkol: Hájit práva a zájmy klienta. Pokud jde o právní argumentaci, hledáte to, co svědčí pro vašeho klienta, a zároveň se chystáte na to, co může vytáhnout protistrana. Případně analyzujete, do čeho se vůbec nepouštět, protože vás tam protistrana nachytá. Prostě realitu nazíráte určitým jasně vymezeným prizmatem. Situace akademika je komplikovanější. Nechce se po vás, abyste v konkrétním případě našel argumenty ve prospěch nějaké strany, hledáte odpovědi na obecnější otázky týkající se směřování práva.
Která práce je odpovědnější?
Výsledkem akademické práce je publikace, vystoupení na konferenci. V momentě, kdy dospějete k nesprávnému závěru, tak to může vyvolat kritiku vaší práce. V momentě, kdy tohle uděláte jako advokát, tak to má dopad na konkrétní lidský osud. Nicméně i závěry, které činí akademici, mívají dopad na reálnou praxi. Právo není něco, co lítá abstraktně ve vzduchu. Je to regulace konkrétních společenských vztahů a na to bychom měli všichni při svém počínání myslet. A také k tomu tak přistupovat při vzdělávání právníků. Myslím, že v tomhle se má právnická akademie mnohé co učit od té lékařské.
Myslíte v propojení s praxí?
Na lékařských fakultách mi přijde velmi sympatické organické propojení s nemocnicemi a vůbec klinická výuka studentů. Všechny naše právnické fakulty by se tím mohly inspirovat, protože těch paralel mezi obory je opravdu velmi mnoho. Nepřipadá mi v pořádku, že dnes můžete běžně vystudovat práva téměř bez toho, abyste se setkal se skutečným adresátem právní normy a s reálným osudem člověka. Samozřejmě když chcete, tak může být vaše působení v praxi už při studiích intenzivní, ale systém vás prostě pustí i bez toho. Někdy se zdá, že to dokonce i preferuje. To je něco, co by bylo na lékařské fakultě naprosto nemyslitelné. Vždyť kdo by chtěl doktora, který nikdy neviděl pacienta?
Jaké teď vy sám máte plány?
Co mě trápí a je to neuralgická věc posledních asi deseti let, je moje habilitace. Respektive její absence. Právě tam se projevuje onen negativní aspekt souběžného působení v advokacii. Na rozdíl od nějakého článku nebo příspěvku na konferenci, u kterého není problém obětovat tomu několik večerů a nějaké víkendy, se habilitace tak snadno napsat nedá. Tohle cítím jako velký dluh jak vůči své katedře, tak vůči svému učiteli Petru Průchovi.
Chtělo by to vzít si na pár měsíců volno…
Musím říct, že to je věc, ke které jsem zatím nedospěl, ale velmi by mě to lákalo, hned. Ideálně by to ale muselo být tak, že bych měl prameny pro svou habilitaci stažené do notebooku, abych mohl pracovat bez připojení k internetu a bez telefonu. Pak už by zbývalo jen vytipovat pěkný opuštěný ostrov.
