Před Vánocemi je to aktuální téma: věnovat se přípravám, nebo mít raději klid na rodinu a na sebe a to první si třeba zaplatit? Právě trendu přesouvání péče o rodinu a domácnost ze samotných členů rodin do sféry služeb se věnuje kniha socioložky Adély Souralové a jejích kolegů z Fakulty sociálních studií MU.
Publikace Péče na prodej. Jak se práce z lásky stává placenou službou hodně pracuje s pocitem viny, který lidé prožívají při objednávání služeb, jako je úklid domácnosti či péče o děti nebo staré a nemocné příbuzné. I když je to fenomén už dlouho známý, lidé pořád bojují s pocitem, že by všechno zmíněné měli zastat sami.
Kniha zavádí čtenáře do prostředí miniškolek, hotelů pro psy, hodinových manželů či agentur poskytujících péči o seniory, děti či domácnost. Jedná se totiž o subjekty prodávající služby ještě donedávna vykonávané z lásky, tedy bezplatně, samotnými členy domácnosti.
„Příslušníci takzvané sendvičové generace, kteří pečují o svoje děti i o již stárnoucí rodiče, se využíváním těchto služeb snaží skloubit všechny úkoly, jejichž splnění se od nich očekává. My se ale na všechno díváme optikou poskytovatelů služeb. Zajímáme se o to, jak bojují s předsudky vůči svým produktům a předcházejí výčitkám, které objednavatelé pociťují,“ přiblížila Adéla Souralová, vedoucí autorského kolektivu.
Kniha podle ní nový fenomén nesoudí, rozebírá spíš příčiny jeho vzniku, aktuální společenskou situaci a také argumenty, s jejichž pomocí se poskytovatelé péče snaží svůj produkt prodat. Texty v publikaci doplňují kreslené glosy výtvarnice Venduly Chalánkové.
Sociologové při výzkumu přišli na řadu specifik, jimiž se český trh vyznačuje. Jedním z nich je třeba to, že si české rodiny nepřejí, aby se o jejich děti staraly cizí chůvy. V zahraničí je to přitom zavedená praxe, navíc tisíce Češek dnes umí anglicky také díky tomu, že například ve Velké Británii jako studentky vypomáhaly s výchovou tamějších dětí. „Agentury si často zakládají na tom, že zaměstnávají jenom Češky, a staví na tom také svoji propagaci. Odráží se v tom mimo jiné náš dojem, že Češky jsou nejlepší pečovatelky,“ vysvětluje Souralová.
Využívání těchto nabídek je dnes v Česku záležitostí jednotek procent rodin, služby jsou pořád relativně drahé. V tuzemsku navíc podle sociologů panuje vysoká míra mezigenerační solidarity. „Když se zeptáte ve výzkumu, kdo by se podle názoru lidí měl starat o seniory, většina odpovědí bude, že jejich děti. Ve společnosti se ani nepředpokládá, že by to odmítaly,“ popisuje Souralová aspekt, který se v různých kulturách liší.
Přesto využívání různých pečovatelských služeb roste, Česko dohání to, co za éru komunismu zameškalo. Jednotliví poskytovatelé nabídky často prezentují tak, že si zákazníci jejich pořízením kupují volný čas pro sebe sama nebo odpočinek od rodiny.
„V případě péče o domácnost argumentují tím, že úklid moderní domácnosti je dnes příliš náročný a povrchy vyžadují speciální péči, kterou běžný člověk není schopen zastat,“ dává socioložka příklad, který by si ale nikdo nemohl dovolit uplatňovat na péči o děti. Tam fungují jiné argumenty, které se liší podle toho, jestli je předmětem nabídky individuální péče nebo miniškolka.
