p53 je pro většinu lidí ve zdravotnictví velmi známá zkratka. Označuje totiž bílkovinu, která umí chránit buňky před rakovinou. Před čtyřiceti lety ji objevil britský biolog David Philip Lane, který v listopadu získal čestný doktorát Masarykovy univerzity.
Všechno začalo špinavou vodou. „Když mi bylo asi deset, koupili mi rodiče opravdu levný mikroskop a já si v něm prohlížel dešťovou vodu, která byla plná nějakých kroutících se věcí, co nejsou běžně vidět,“ popisuje prvopočátek své vědecké kariéry Lane.
Ve škole mu to moc nešlo, s výjimkou biologie, na niž měl dobrého učitele. Špatné známky mu málem zkomplikovaly další studium, několik univerzit ho totiž kvůli tomu nepřijalo. Dostal se až na University College v Londýně, kde naštěstí vedli s každým uchazečem osobní pohovor. „Když se mě přijímající zeptal, proč mám tak špatné známky a doporučení, řekl jsem mu, že to byla hrozná škola. Začal se smát a pak se mě ptal na to, co dělám a co mě baví. Nakonec mi dal takové hodnocení, že jsem se na univerzitu dostal,“ vzpomíná britský vědec.
Když předtím chodil do katolické školy, hodiny ho nudily. Univerzitní prostředí tak pro něj znamenalo po intelektuální stránce velkou změnu. Potkal tam skvělé lidi, a i když byl podle známek nejhorší, po prvním semestru si uvědomil, že vše zvládne dohnat. „Tam začala moje fascinace výzkumem.“
Po studiu mikrobiologie získal doktorát z imunologie. Ještě před jeho dokončením jej pak oslovil Lionel Crawford, zda by s ním nechtěl spolupracovat na výzkumu v rámci Imperial Cancer Research Fund. „Moc se mi do toho nechtělo, protože to znamenalo posunout se k jinému vědnímu oboru, Lionel byl totiž virolog. Vysvětlil mi ale, jak mu mohou mé znalosti imunologických metod pomoci ve výzkumu, nabídl mi místo postdoca a docela slušný plat, a tak jsem šel,“ uvedl Lane s tím, že vzápětí pochopil, jak dobré rozhodnutí to bylo.
V laboratoři sice ovládali buněčnou biologii a virologii, ale neuměli právě imunologii a znalosti nového kolegy se jim velmi hodily. A právě tam se Lane dostal k problematice proteinu p53, který je v genetické informaci kódován stejnojmenným genem p53 a u většiny nádorových onemocnění je právě on takzvaně mutovaný. Jedná se evolučně o velmi starý gen, který mají například i měkkýši.
„Pár měsíců po mém příchodu odjel Lionel na dlouhodobou stáž a já jsem měl najednou k dispozici laboratoř, techniky a určitou svobodu v bádání. S jedním kolegou se nám hodně dobře pracovalo i chodilo do hospody a díky tomu jsme v práci dosáhli velkého pokroku. Podařilo se nám připravit čistý T antigen, což je virový protein odpovědný za rozvoj rakoviny. Již dříve se zjistilo, že když jím infikujete buňky, přemění se na rakovinné. Ale doposud nebylo jasné, jak tento mechanismus funguje. Nám se podařilo odhalit jeho napojení na konkrétní součásti buňky, které tak ovlivňuje.“ Mimo jiné se váže a tlumí činnost právě p53.
Lane měl slibně se rozvíjející vědeckou kariéru a začal učit imunologii. Krátce na to pak dostal příležitost přesunout se do Spojených států do laboratoří Cold Spring Harbor, kde mimo jiné získal zkušenosti s výrobou takzvaných monoklonálních protilátek. Ty se využívají nejen v léčbě, ale i ve výzkumu například k detekci konkrétních proteinů, což využil ve své další vědecké práci.
David Philip Lane (1952)
Přestože mu v USA nabízeli práci, cítil povinnost vrátit se do Velké Británie. Navíc tam měl mnohem větší šanci vytvořit si vlastní výzkumnou skupinu, a být tak ve své práci nezávislý. Podařilo se mu spojit se s dalšími mladými špičkovými vědci, s nimiž se intenzivně věnoval výzkumu rakoviny.
Jeho vědecký zájem o tuto nemoc ovlivnilo mimo jiné i to, že na ni zemřel jeho otec. „Určitě to není jediný důvod, proč se věnuji zkoumání rakoviny, ale osobní zkušenost mě přiměla brát to vážněji,“ říká odborník, který se věnuje nejen základnímu výzkumu mechanismů vzniku rakovinného bujení, ale také navrhování možných léčiv a terapií. Ty, které zahrnují p53, se snaží především o aktivaci tohoto genu a vytváření většího množství stejnojmenného proteinu, který pak může rakovinné bujení potlačit. „Jsme ale vlastně pořád na začátku, protože stále přesně nevíme, jak p53 funguje.“
David Lane aktuálně pracuje v Singapuru v Agentuře pro vědu, technologii a výzkum, kde získala významnou pozici i jeho žena Birgit. Malou laboratoř má také ve Stockholmu a silnou vědeckou i osobní vazbu pak i na Brno. Dlouhá léta spolupracuje s Bořivojem Vojtěškem z Masarykova onkologického ústavu a pojí je také přátelství. „Poprvé jsme se potkali před třiceti lety, když přijel do mé laboratoře na stáž, a okamžitě jsme si padli do oka,“ říká Lane s tím, že by spolupráci rád ještě posílil.
