Na tu noc si Zuzana Brejchová pamatuje moc dobře i po téměř 45 letech. „Ležela jsem v pokoji a najednou se ozvala rána, pak jsem slyšela, jak se sype sklo, a začala padat omítka. Koukám takhle nahoru nad postel a vidím tam díru ve zdi,“ vzpomíná Brejchová v jednom z rozhovorů diplomové práce historika Ondřeje Haváče z filozofické fakulty. Nepříjemný zážitek má z noci z 22. na 23. srpna 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy.
Otec tehdy patnáctileté Brejchové pracoval jako ředitel národního filmového archivu. Problémy plynoucí z toho, že neschvaloval politické poměry v zemi, měla rodina už v 50. letech a bylo jasné, že po okupaci to lepší nebude. Do zdemolovaného bytu už se proto žít nikdy nevrátili. Brejchovi se zařadili do skupiny asi dvanácti tisíců lidí, kteří po srpnových událostech prchli do Rakouska.
Haváč se ve své diplomové práci a dnes už také jako doktorand zabývá právě osudy těchto lidí. Ačkoliv dlouho žijí v rakouské metropoli, část z nich se pořád cítí být Čechy. „Odhaduje se, že asi dvě třetiny lidí, kteří přišli v roce 1968, se asimilovali, zpřetrhali všechny vazby, ale třetina svoje češství pořád vnímá,“ přibližuje Haváč, jehož zajímalo, zda a do jaké míry je možné, aby se v člověku obě identity mísily. Narazil při tom na fakt, že každá generace emigrantů pracuje se svými českými kořeny jinak.
Vídeň Čechy vždycky táhla
Odhaduje se, že na přelomu 19. a 20. století žilo ve Vídni až kolem tří set tisíc Čechů. Velká vlna uprchlíků sem pak dorazila po roce 1948. Tito lidé se poměrně dobře připojili ke starousedlíkům z 19. století. U lidí, kteří dorazili v roce 1968, už to však bylo jinak.
„Menšina z roku 1948 ještě hodně držela masarykovskou tradici, dbala na národní záležitosti, kroje nebo spolky. Uprchlíci z roku 1968 na to neslyšeli, založili si vlastní sdružení orientovaná převážně na české filmy nebo literaturu,“ říká Haváč a aktivitu posrpnových emigrantů demonstruje na založení spolku s názvem Kulturní klub.
Ve zmínkách o respondentech svého výzkumu však slovo emigrant raději nepoužívá, Češi žijící ve Vídni ho nemají rádi, což podle mladého historika souvisí s tím, jak byl jejich útěk za hranice za minulého režimu interpretován. „Lidé, kteří zůstali, to vnímali tak, že utíkají za penězi. Vůbec neřešili, že uprchlíkům vadilo hlavně to, že přišli o životní perspektivu. V rozhovorech navíc říkali, že tento pohled v části české společnosti pořád přetrvává.“
O tomtéž mluvili členové poslední emigrační vlny, lidé, kteří podepsali Chartu 77. Do Vídně jich odešlo asi 400. „Souviselo to s tím, že jim kancléř Bruno Kreisky nabídl politický azyl. Rakušané tehdejší události hodně sledovali, chartisty vnímali jako bojovníky za svobodu a chtěli jim pomoct,“ uvádí Haváč.
Ať už je řeč o uprchlících z roku 1968 či chartistech, pro obě skupiny zároveň platí, že se integrovaly velmi dobře. Šlo většinou o příslušníky inteligence, takže byť neovládali jazyk, práci si našli rychle a postupně dosáhli vysokého socioekonomického statusu.
Ti, kteří se otevřeně hlásí k českým kořenům, poměry ve svém původním domově pořád sledují, jak ale Haváč říká, staví se k nim docela kriticky. „V Rakousku jsou zvyklí na určitý standard kulturního a politického života a diskuse a toho my v Česku pořád ještě nedosahujeme.“
