„Mě prostě táhl úspěch, ne jen ten ekonomický, i ten společenský. Rozhodl jsem se být ve stavebnictví přímým dodavatelem, generálním dodavatelem, ne jen nějakým subdodavatelem, že bych dělal pro firmy,“ říká ve studii Laury Fónadové anonymní muž s označením L. L. Už z těch několika slov si člověk vyvodí, že ilustrují příběh úspěšného muže. Ale že by to mohl být Rom? To by nehádal asi nikdo. Přitom je to tak.
Socioložka Fónadová zkoumala skupinu lidí, o kterých se v Česku nemluví. Povídala si s Romy, kteří to v životě někam dotáhli. „Přišlo mi, že všichni včetně vědců se zabývají spíš těmi, kteří mají v životě potíže nebo je sami vytváří. Vzniká dojem, že Romové, kteří žijí v konsolidovaných podmínkách, ani nejsou, ale to rozhodně není pravda,“ říká odborná asistentka, která pracuje na ekonomicko-správní fakultě.
Takových lidí našla v Brně a okolí hned třináct. Z rozhovorů s nimi a jejich analýzy vznikla studie s názvem Nenechali se vyloučit, která teď může sloužit jako střípek do mozaiky vytváření obrazu o romské menšině.
Podmínkou pro to, aby se takový člověk do studie dostal, bylo, aby se k romskému etniku hlásil a dosáhl vyššího vzdělání než jeho rodiče. Vytvořila se tak pestrá skupina lidí, v níž lze najít převážně vysokoškolsky vzdělané pracovníky ve státních institucích, podnikatele, účetní nebo učitele. Jako úspěšné je autorka vnímala především proto, že nejsou odkázáni na manuální povolání, ale jsou na trhu práce flexibilní.
Jak svého vyššího společenského postavení dosáhli? Výzkum nakonec ukázal tři různé cesty. V první hrál významnou roli sociální kapitál. Respondenti vyrůstali v rodinách, které měly dobré vazby na další členy společnosti nebo zkrátka síť užitečných známostí. Lidé z druhé skupiny, kteří se uchytili především ve státní správě, zase dokázali využít možností vzniklých po listopadu 1989. Nově vzniklý stát se začal zajímat o situaci Romů a k tomu potřeboval někoho, kdo menšině rozumí. A ačkoliv to s sebou většinou neslo nutnost dovzdělat se, našli se Romové, kteří se tak dostali na společenském žebříčku výš.
Příslušníci třetí skupiny pro změnu čerpali z rodinného kulturního zázemí. „To už byli lidé, jejichž rodiče měli vyšší stupeň vzdělání a k témuž vedli i svoje děti. Dobrého vzdělání dosáhli i lidé z první skupiny, ale pro ně byla škola jen prostředkem dosažení úspěchu. U třetí skupiny představovalo hodnotu samotné vzdělání,“ zdůraznila rozdíl Fónadová.
Klíčová role učitele
Co se však objevovalo intenzivně ve všech rozhovorech, je důležitá role učitele nebo učitelky na základní škole, kteří dokázali poskytnout svým romským žákům adekvátní podněty a využít jejich aktivitu. Především tam, kde tyto podněty rodinné poměry neumožnily.
Kromě toho považovali respondenti za důležitý i fakt, že nevyrůstali odloučeně od majoritní společnosti, ale naopak jako její součást. „Když si to zpětně vezmu, tak já jsem absolutní většinu kamarádek vždycky měla z majority. Vždycky,“ uvedla například 35letá paní Andrea.
Společenský úspěch měl nutně vliv na postavení dotazovaných Romů v rámci jejich etnika. V rozhovorech ale naznačovali, že byl spíš negativní. „Opravdového kamaráda mezi Romy nemám. Vyhledávám kontakt s nimi, svoje romství cítím, a pořád hledám nějakou duši, která by byla na stejné vlně, ale to se mi zatím nepodařilo,“ vyjádřil se znovu respondent L. L.
Právě vnímání vlastní identity a pozice uvnitř etnika je podle Fónadové téma, které by stálo za další výzkum. Stejně jako důkladnější sonda do života většího počtu běžně žijících Romů. Stále totiž platí, že o jejich životech, názorech a postojích příliš mnoho nevíme.
