Rozdílné ceny energií ve Spojených státech a v Evropě, vysoká závislost zemí Evropské unie na energetických zdrojích z jiných zemí, ale také závazky plynoucí z klimatické konference v Paříži. Tím vším se má zabývat Energetická unie, kterou Evropská komise představila loni v únoru. Na letošní letní škole energetické bezpečnosti pořádané Fakultou sociálních studií MU o ní přednášela Aleksandra Lis z poznaňské univerzity Adama Mickiewicze.
Co vlastně je Energetická unie? Plynou z ní nějaké konkrétní požadavky na členské země EU?
Je to zatím spíš jen koncept a docela vágní projekt bez jasně stanovených priorit. Jeho přidanou hodnotou ale může být fakt, že se snaží sloučit rozdílné problematiky, které se vyvíjely a řešily v podstatě zvlášť, a to je energetická a environmentální politika. Problém však je, že každý členský stát vidí za Energetickou unií něco trochu jiného. Různé země mají různá očekávání a vkládají odlišné naděje do budoucích opatření na úrovni Evropské unie.
Podle údajů Evropské komise unie v současnosti dováží 53 procent veškeré energie, kterou spotřebuje. Je to mimo jiné 90 procent ropy a 66 procent zemního plynu. Velkoobchodní ceny plynu jsou o více než 100 procent vyšší než v USA a ceny elektřiny jsou vyšší o 30 procent. Zároveň chce EU snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o 40 procent proti roku 1990. Propojení energetické a environmentální politiky jen tedy docela ambiciózní plán. Je to vůbec potřeba?
Environmentální politika unie se dá rozdělit do dvou směrů, jeden je tradiční spojovaný s ochranou životního prostředí, druhý se objevil spolu s obavami z globálního oteplování. Tato klimatická politika se řeší v jednotlivých zemích dost rozdílně a problémy způsobuje i to, že se prolíná právě s energetickou politikou například prostřednictvím systému obchodování s emisními povolenkami, což způsobuje komplikace při jednáních v rámci unie. Právě to se snaží energetická unie spojit.
Kde se vlastně nápad na užší spolupráci v energetice a ochraně klimatu vzal?
S myšlenkou přišel bývalý polský premiér a předseda Evropské rady Donald Tusk v době, kdy kvůli krymské krizi existovaly obavy o energetickou bezpečnost Evropy, která je silně závislá na dovozu zemního plynu z Ruska. Tato otázka už ale není v celé strategii tou hlavní, energetická bezpečnost se z otázky závislosti na vnějších dodavatelích a její možné diverzifikace přesunula na snahu, co nejefektivněji zajišťovat energii z domácích zdrojů.
Jak se toho dá dosáhnout?
Jedním z navrhovaných cílů je propojit do roku 2020 minimálně deset procent elektrických sítí. To může přinést mnohem větší efektivitu v tom, jak využíváme a rozvíjíme obnovitelné zdroje energie. Stojí za tím myšlenka, že vítr vždycky někde fouká a vždycky je někdo, kdo zrovna potřebuje elektřinu. Díky propojení sítí a také trhu by se dala vyráběná energie dodávat do různých zemí a celá její výroby by se zefektivnila.
Znamenalo by to, že některé země třeba nebudou soběstačné ve výrobě elektrické energie? A budou s tím členské země souhlasit?
Někteří lidé mluví to tom, že členské země jsou silně ovlivněny jakýmsi energetickým nacionalismem, který nemůžeme opravdu překonat a vybudovat tak integrovaný a efektivní trh s energiemi. Přitom z evropské perspektivy a třeba i z hlediska ochrany klimatu by bylo lepší například uzavřít uhelné elektrárny v Polsku a brát zelenou elektřinu z Německa. Nicméně je to velmi citlivé politické téma, protože energie je něco jako krev v ekonomickém sytému a každý má raději svou vlastní.
Nemohou myšlenku propojení trhů a sítí podpořit velké energetické společnosti, které často působí ve více zemích?
To je otázka. Většina jich je totiž napojená na konkrétní země, které je vlastní nebo v nich mají významný podíl. Pro tyto národní giganty může být nacionalismus v energetice výhodný. Podle mě také fakt, že přenosové soustavy jsou většinou nepropojené, způsobuje, že se v dané zemi i nadnárodní gigant cítí jako národní společnost a přistoupí na nacionální myšlení v oblasti energetiky. Na druhou stranu pokud velké firmy privatizují či kupují společnosti v jiných zemích, bylo by pro ně výhodné větší propojení.
Jak vnímají případnou větší integraci energetiky běžní lidé?
Nečetla jsem žádnou studii, která by řešila, jak vnímají občané EU energetickou unii a co si pod ní představují. Podle měj je pro ně důležité znát cenu energií a mít jistotu, že budou pořád dostupné. Myslím, že lidé neuvažují každodenně o tom, jak se vyrábí a odkud se bere třeba elektřina, ale je třeba je v této oblasti vzdělávat a podle mě se už povědomí například o dopadech výroby elektřiny na životní prostředí zvyšuje. Například v Polsku se ukazuje, že lidé jsou příznivci obnovitelných zdrojů.
Je to podle vás priorita, soustředit se na obnovitelné zdroje a zvyšování účinnosti a efektivity výroby a distribuce energií?
Hlavní cíl je podle mě jinde, a to je omezování skleníkových plynů vypouštěných do ovzduší. Na to jen zvyšování podílu obnovitelných zdrojů nestačí. Například v Německu se i přes jejich růst zvyšují také emise skleníkových plynů. Evropa má s emisemi velký problém a podepisuje se na tom i systém obchodování s emisními povolenkami, je pomalý a je velmi obtížené zvednou ceny povolenek. Ještě dlouhou dobu tak nebude ten systém funkční a nepřinese snížení emisí. Navíc funguje jen pro energetiku a části průmyslu, ale chybí v něm v například doprava či zemědělství.
