První část ze čtyřdílného popularizačního seriálu. Více se na dozvíte v novém kurzu, který na podzim pro „nehistoriky“ připravuje Ústav pomocných věd historických Filozofické fakulty MU.
Vydání počítačové hry Kingdom Come: Deliverance zasazené do prostředí předhusitských Čech si právem vysloužilo nemalou pozornost. Protože je toto období předmětem našeho výzkumu a odborného zájmu, pokusili jsme se s kolegy z Ústavu pomocných věd historických a archivnictví Filozofické fakulty MU o její celkovou reflexi. Tento text je první ze série, která si klade za cíl podívat se na hru z různých perspektiv. Nejedná se přitom ani tak o recenzi, jako spíše o komentář z pohledu historika.
Pojem „skutečnost“ v podtitulu je trochu ošidný, protože předpokládá, že ji lze poznat a my historikové na to známe recept. Navzdory této rozšířené představě jsme ale schopni zrekonstruovat jen velmi zkreslený a útržkovitý obraz minulosti. Na následujících řádcích se přesto o jakési rozlišení mezi „realitou“ a „fikcí“ pokusím. Konkrétně se zaměřím na událostní rámec hry, na jednotlivé osoby, které zde vystupují, a na to, co lze vyčíst z písemných pramenů. Předesílám, že cílem textu není hledat, kde všude autoři udělali chybu, ale spíše na konkrétním příkladu ukázat možnosti a limity historického poznání.
Příběh nás zavádí do Posázaví v roce 1403. Autoři dokázali vcelku zdařile – i když pochopitelně velmi zjednodušeně a místy zkratkovitě – nastínit komplikovanou situaci, v níž se tehdy nacházely Čechy a celý lucemburský rod. Od počátku roku 1402 vyvíjel uherský král Zikmund Lucemburský aktivní kroky k efektivnímu ovládnutí Českého království. Jeho nekompromisní postup vyvrcholil v březnu, kdy nechal svého bratra, českého a (sesazeného) římského krále Václava IV. uvěznit na Pražském hradě a nedlouho poté převézt do Vídně pod dozor rakouských vévodů.
Proti novým pořádkům v zemi se však brzy postavila podstatná část české šlechty v čele s moravským markrabětem Joštem, který byl zprvu spojencem uherského krále. Zikmund proto na sklonku roku 1402 vpadl do Čech s mohutným vojskem složeným mimo jiné z kočovného kmene Kumánů usazeného v Uhrách a pokusil se silou zpacifikovat opozici.
V těchto souřadnicích se pak odehrává vlastní příběh, jehož hlavním hrdinou je Jindřich, syn kováře ze Stříbrné Skalice. Na počátku hry jsme bez okolků vtaženi in medias res, když Zikmundovo vojsko nemilosrdně vyplení Skalici. Při útoku jsou zabiti Jindřichovi rodiče, našemu hrdinovi se ovšem pochopitelně podaří uprchnout a totéž platí i pro místního hradního pána Racka Kobylu a jeho posádku. Je známo, že k tomuto útoku na Skalici skutečně došlo.
Podle tzv. Vratislavského rukopisu Starých letopisů českých „král Zigmund uherský přijel do Čech z Uher a dobýval hradu Skalice blíž od sv. Prokopa, a dobyl a rozmetal. Racek Kobyla byl se na něm zavřel a když srozuměl, že chce k němu šturmovati [tj. zaútočit], že by se neobránil, skradl se v noci doluov s svými se všemi na hrad Rataje, takže na něm nižádného nenalezli, jedinú bábu a svini“.
Tolik tedy anonymní starý letopisec. Citovaný pramen nicméně vznikl teprve asi sto let po vlastních událostech, a tak nemusí být zcela spolehlivý. To naznačují i některé další sporné pasáže letopisů, stejně jako i skutečnost, že dobytí Skalice je zde mylně kladeno do roku 1394. Přestože není důvod pochybovat o tom, že se útok skutečně odehrál, otázkou zůstává, zda k události došlo během vpádu Zikmundova vojska do Čech v roce 1403 v návaznosti na obsazení Kutné Hory, o němž se ve hře také hovoří, nebo již v polovině předchozího roku, když se uherský král spolu se zajatým Václavem odebíral do jižních Čech.
Jeden (dosud nepublikovaný) list jistého italského vyslance pobývajícího tehdy v Zikmundově táboře by svědčil spíše pro druhou variantu, tj. pro rok 1402. Diplomat zde totiž líčí, jak Zikmundovo vojsko během jeho pobytu na nedaleké Vlašimi dobylo „některé pevnosti loupežníků“. Lze se domnívat, že jedním z těchto sídel byla také Skalice.
Hlavní hrdina Jindřich se postupně zaplete do místního, vesměs již smyšleného dramatického dění, tu více, tu méně pravděpodobného. Efektní a působivou kulisou jeho četných dobrodružství se stanou zejména hrady Rataje a Talmberk, Sázavský klášter a okolní vesnice. Značnou roli v příběhu hraje několik šlechticů: již zmíněný Racek Kobyla, Diviš z Talmberka, pán stejnojmenného hradu, a Hanuš z Lipé na Ratajích. Proti těmto schematicky kladně vykresleným postavám vystupují „zlí“ Zikmundovi straníci Markvart z Úlic a István Tóth.
Podívejme se nyní na to, co o jednotlivých protagonistech a jejich akcích v letech 1402–1403 vlastně víme. O Rackovi je toho známo velice málo; vlastně jen ona výše citovaná zpráva, z níž se obvykle vyvozuje, že působil jako purkrabí (zástupce) krále Václava na Skalici. Objevil se však i názor, že zastával tentýž úřad ve službách moravského markraběte Prokopa, jemuž měl být hrad dříve zastaven.
ZAČÁTEK SPOILERU
Snad se nic nestane, když prozradíme, že se z Jindřicha nakonec vyklube Rackův nemanželský syn. V tomto směru lze ovšem poznamenat, že bastard místního šlechtice by asi sotva vyrůstal v kovárně a jeho původ by jistě nebyl utajován. Nelegitimní děti byly ve středověku poměrně rozšířeným fenoménem a nepředstavovaly žádné tabu.
KONEC SPOILERU
Aktivity Diviše z Talmberka a Hanuše z Lipé v této době jsou mlčením písemných pramenů zastřeny ještě víc. Zdá se jen, že oba skutečně drželi řečené hrady, a mohli se tedy zapojit do lokální drobné války proti Zikmundovým vojskům. Druhý jmenovaný pak figuroval jako jeden z poručníků mladého Jana Ptáčka z Pirkštejna, který se ve hře také objevuje.
Pokud jde o dvě hlavní záporné postavy, Markvart z Úlic odvozoval svůj původ od stejnojmenné západočeské tvrze. Podle tzv. Lipské kroniky byl hejtmanem pražských oddílů, které přišly koncem roku 1402 na výzvu krále Zikmunda obléhat Kutnou Horu. Právě zde již po několika dnech Markvart zemřel „zabit šípem“, a v roce 1403, kdy se odehrává děj našeho příběhu, tedy ve skutečnosti již nežil. Uherský šlechtic v Zikmundových službách István Tóth je naopak podle všeho zcela fiktivní postavou.
Ve hře však můžeme narazit i na další historické osobnosti jako například na markraběte Jošta či Konráda Kyesera, autora proslulého díla o vojenské technice nazvaného Bellifortis, který tou dobou pobýval na hradě Žebrák. Skutečnou perličkou je pak setkání s úžickým farářem Bohutou. Jindřich se s ním nejprve opije v hostinci, pak stráví noc s místními ženštinami a druhý den knězi souženému kocovinou pomáhá celebrovat mši, při níž si dokonce střihne kázání podle nejnovějšího učení mistra Jana Husa.
Jen na okraj dodejme, že se jedná o smyšlenou postavu, neboť dochované prameny tehdejšího správce farního kostela v Úžicích nezmiňují. To ovšem neznamená, že se podobná, na první pohled neuvěřitelná příhoda nemohla stát. Stačí si prolistovat vizitační protokol pražského arcijáhna Pavla z Janovic, který v letech 1379–1382 provedl inspekci středočeských farností, či pozdější akta korektorů kléru. Z těchto pramenů plyne, že nemalá část venkovských plebánů nežila zcela podle nařízení církevních koncilů a synod, nýbrž se běžně oddávala alkoholu, hře v kostky a na farách si vydržovala konkubíny – jinými slovy se příliš nelišila od svých oveček.
Autor je odborný pracovník Ústavu pomocných věd historických a archivnictví Filozofické fakulty MU.
