Je tady jaro a já vzpomínám na to, jak jsem to minulé strávila na Erasmu v Holandsku. Do Amsterdamu jsem tehdy odjela už na konci ledna, a i když ještě občas sněžilo a počasí nebylo ideální, hned jsme si s ostatními studenty pořídili zrezivělá kola a snažili se tak začlenit mezi místní obyvatelstvo.
Zdá se totiž, jako by se Nizozemci na kole přímo narodili. Kolikrát jsem viděla ženu, jak má vepředu před kolem vozík, v něm tři děti a ještě vzadu na nosiči veze manžela a přitom všem se usmívá. Já jsem to měla na kole z kolejního kampusu do školy asi jen pět minut, a když jsme jeli do města nebo na výlet, cesta – díky tomu, že jsme nikde nemuseli šlapat do kopce – ubíhala úplně sama. To v Brně už je to teď na kole trochu náročnější.
Nizozemci – otevřený a tolerantní národ
Jako národ mi přišli Nizozemci neuvěřitelně otevření a tolerantní, navíc se mi zdálo, že se všichni pořád usmívali, a nemyslím si, že by to bylo tím, že je tam legalizovaná marihuana. Až mě to trochu zamrzelo, když jsem se vrátila do Čech, všichni zamračení jen někam spěchali. Navíc mě překvapilo, jak nesourodá a multikulturní společnost v Holandsku je, a přitom se tam všichni snášejí, nikomu nevadí a nikdo neřeší, zdali jste potomek rodin ze Surinamu či Curacaa, které byli holandskými koloniemi v době rozkvětu námořního obchodu, nebo turista z východní Evropy.
Amsterdam nebyl moje první volba, původně jsem chtěla jet někam do tepla, na jih, ale nakonec jsem byla nesmírně ráda, že jsem skončila právě tam. Možná bych se na jihu nemusela tolik učit, protože studium na místní Vrije Universiteit patří dozajista k těm z programu Erasmus náročnějším, ale určitě bych nikdy nezažila pocit, kdy člověk jede v dešti na kole, kolem polí s důmyslnými zavlažovacími systémy a větrnými mlýny a cítí se dokonale šťastný.
Je pravda, že kdybych se musela učit holandsky, asi by mi to dělalo trochu problémy, je to takový zvláštní mix němčiny a angličtiny, kdy místo „g“ vyslovují „ch“, ale všichni se tam domluví anglicky, takže moje neznalost mi naštěstí neuškodila.
Celý svět na jednom místě a úchvatné sýry
Velká skupina studentů z celého světa (USA, Finsko, Austrálie, Jižní Afrika, Velká Británie, Turecko, Rumunsko atd.) mi rozšířila obzory a poskytla mi spoustu nových zážitků, dokonce přátelství, která trvají dodnes. Díky zajímavému programu, který organizoval místní studentský spolek, jsem měla možnost procestovat skoro celé Holandsko. A když jsme zrovna měli prázdniny, půjčili jsme si s kamarády auto a udělali výlet i do okolních zemí. Ze začátku jsem se bála, že mi budou chybět české kopečky, ale nakonec i v Nizozemí nějaké mají a pro jízdu na kole, které nemá žádnou přehazovačku a většinou jen nožní brzdu, je to lepší.
Další věc, pro kterou jsem se při svém pobytu nadchla, byly místní sýry, gouda s 48 procenty tuku v sušině – labužnický zážitek, který si ale člověk nesmí moc často dopřávat, protože i když pořád jezdí na kole, energetický příděl těchto sýrů je přeci jen větší. Ještě že jsme hned naproti koleje měli perfektně vybavenou posilovnu, a když se člověku chtělo, mohl se jít proběhnout do lesa, hned za kolejí, kde mohl potkat třeba lamy a klokany v ohradě. Objevila jsem i jiný mléčný výrobek, holandsky „vla“, což je něco mezi pudinkem a jogurtem, kterému se taky těžko odolává. Našla jsem si recept a dnes, když se mi po Holandsku zasteskne, si ho doma uvařím.
Bude to znít jako klišé, protože po návratu ze studijního pobytu to říká většina lidí, ale byl to můj nejlepší půlrok v životě a já teď, opět jako většina navrátivších se studentů, trpím syndromem post-erasmus deprese. Každopádně vím, že se do Holandska jednou vrátím a na stará kolena budu vzpomínat na tuto nádhernou zkušenost, kterou mi univerzita (a moji rodiče samozřejmě) dovolila prožít.
Autorka je studentkou Přírodovědecké fakulty MU.
