Švédsko. Většinou se lidem vybaví lední hokej, IKEA, polární záře, ABBA a nově možná drahý alkohol nebo Muži, kteří nenávidí ženy. Málokdo se však chytne na kostrbaté slovo Härnösand, které odkazuje na město s dvaceti tisíci obyvateli někde na severu.
Až pak, když letadlo začne přistávat a uvidíte pobřeží rozsekané na cimprcampr, kilometry lesů, plachetnice a kitesurfy na vlnách, zamilujete se.
Do Švédska, kde léto trvá tři neděle a tma půl roku. Do malého tichého města rozkročeného mezi pevninu a ostrov, pyšnícího se přístavem, katedrálou a dvěma ulicemi, kterým se hrdě říká „downtown“. Do země, kde je možné kdekoli odložit kolo nebo tašku, protože je na tom samém místě za dvě hodiny nebo příští ráno zase najdete. Do města bez kaváren, kde není možné zajít na pivo na stojáka a kde i uklízečka v supermarketu mluví anglicky.
Asi by se mnou tohle okouzlení nesdílel každý. Mě přitáhl skandinávský model vzdělávání neslyšících – jeden z nejlepších, který je součástí výzkumu mé disertační práce.
Pokud někdo vyrazil na Erasmus do Mid Sweden University s cílem potkat hromadu mladých lidí, tak nepochodil – je zaměřená na studenty kombinovaného studia. Oproti tomu záměr zpít se ve Švédsku do němoty obvykle vychází rychle.
Místní studenti věnují čas především některým z nepřeberného množství drinking games. Fasování volných prezervativů na každé party je už jen skandinávskou třešničkou na dortu. Po osmi letech studia byla tahle zkušenost opravdu nedocenitelná. Péči univerzity jsem si ale skutečně nemohla vynachválit.
Instituce, jejíž prorektor na prvním setkání prohlásí, že Švédové nemají světově nejvyšší výskyt sebevražd, jen nejlepší statistiky; a která svým studentům zároveň ihned dodá kontakt na bezplatnou psychologickou pomoc, má něco do sebe.
Ubytování jsem získala na strategickém místě mezi policií, vězením, nemocnicí a cyklostezkou podél moře. Má pracovna sídlila na patře s ostatními doktorandy, kde měli všichni neustále otevřené dveře (to není metafora), pod heslem: Bez komunikace a sdílení informací či nápadů není dobrého výzkumu a dobrých učitelů. Ze soustředění mě vytrhával pouze tradiční švédský rituál Fika, jehož smyslem je užít si dvakrát denně přestávku, kdy se všichni sejdou na kávu a ovoce. Odpočívají a popovídají o všem možném. Fika navíc svým potenciálem brainstormingu myšlenek a nabouráváním hierarchických šprušlí nevylučuje ani tradiční cigárpauzu – naprostá většina Švédů závislých na nikotinu holduje snus, tedy žvýkacímu tabáku.
K této pohodě je třeba doplnit pocit rovnoprávnosti, který je nějak záhadně přimíchán do zdejšího ovzduší. Asi za to může ta vzývaná multikulturnost, prosociální politika vyznačující se vysokým počtem imigrantů a přirozenost, s jakou muži přistupují k tlačení kočárku a manželce, která zatím „dělá vědu“. Systém studia je nebývale transparentní: každý doktorand má dva školitele a jednoho oponenta a svou práci musí třikrát veřejně představit a obhájit. Celý proces nakonec vygraduje v rituálu přibití (špalek, kladivo, hřebík „stodvacítka“) výtisku práce na zeď fakulty. Akademické snažení tak získává příchuť skutečné luteránské reformy.
A když pak začne ta opravdová zima, minus dvacet stupňů je na denním i nočním pořádku, sněhové závěje mají přes metr a padne celodenní tma, člověk pochopí, kam se z obchodů ztrácejí balíky čajových svíček a proč jsou v každém okně lampióny. Sankta Lucia, svátek světla... Do Švédska se jezdí za vlastními sny.
Autorka je studentkou pedagogické fakulty
