Doktorandka Hana Lipovská získala před koncem loňského roku prestižní Cenu Františka Vencovského pro mladé ekonomy a posbírala i další ocenění. Přitom si studium na ekonomicko-správní fakultě musela doma těžce vybojovat.
Proč jste chtěla studovat ekonomii?
Vždycky jsem měla ráda matematiku, ale v určité chvíli jsem zjistila, že na špičkovou úroveň nestačím. Měla jsem ale také ráda zeměpis a historii, intenzivně jsem se zajímala o politiku, a tak mi paní učitelka na gymnáziu poradila, ať se zamyslím nad ekonomií. Brzy jsem zjistila, že je to obor přesně pro mě. Přiznejme si ale, že ekonomie nemá příliš dobrou pověst, musela jsem si ji tedy doma doslova vybojovat.
Loni jste dostala také Cenu rektora pro vynikající studenty a děkan ocenil vaši diplomovou práci. Na jaké téma byla?
Věnovala jsem se měření implementačního zpoždění, tedy tomu, za jak dlouho začnou platit zákony, kterými vlády reagují na ekonomické krize. Vlády se často snaží zasahovat do ekonomiky v době recese, aby zmírnily její dopady. U těchto zásahů je ale jednou z problematických částí právě zpoždění. Než vytvoříte a prosadíte protikrizový zákon, chvíli to trvá. V nejhorším případě se může nový zákon „narodit“, až když je ekonomika z krize venku. Nové opatření pak může rozkolísat ekonomiku a vyvolat v budoucnu hlubší krize.
Jak velké to zpoždění může být?
Pokud zpoždění měříme od chvíle, kdy politici přijdou s návrhem zákona, až do momentu, kdy příslušný zákon nabyde účinnosti, pak trvá průměrně sedm měsíců. Tedy déle, než průměrná česká recese.
Takže čeští politici místo uklidnění spíš rozkolísávají ekonomický cyklus?
Kupodivu to tak být nemusí. Když se podrobněji podíváme na zákony, kterými vlády výslovně reagovaly na konkrétní krize, uvidíme, že skutečný objem finančních opatření je velmi malý. Jejich reálný dopad na ekonomiku by proto neměl být nijak dramatický. Takže i když nabydou účinnosti až po skončení krize, v podstatě se nic stát nemusí.
Proč to v tom případě dělají?
Ekonomická krize je, mimo jiné, vynikající příležitostí pro opozici. I během poslední ekonomické krize v Evropě řada vlád buď padla, nebo přinejmenším ztratila mandát ve volbách. Opozice totiž krizi celkem logicky využívá k tomu, aby vládu obviňovala z nečinnosti. Vládní politici se pak samozřejmě snaží přijít s protikrizovými opatřeními, aby dali svým voličům najevo, že se snaží s krizí udatně bojovat.
Pokud ale nejsou opatření účinná, tak jaký to má smysl?
Jedná se o placebo efekt, sama tento jev nazývám „fiskální placebo“. V případě protikrizových zákonů je totiž důležitější než zákon sám jeho projednávání ve sněmovně. Pokud se návrh zákona diskutuje dostatečně bouřlivě za přítomnosti televizních kamer a novinářů, má jeho schvalování zamýšlený signalizační efekt.
Diplomovou práci na toto téma vám oponoval Václav Klaus, s jehož institutem spolupracujete a navrhl vám výbornou. Bylo těžké získat ho jako oponenta?
S panem prezidentem jsem měla možnost o své práci mluvit zhruba rok před státnicemi. Tehdy mi řekl, že by si pak mé výsledky rád přečetl. Těžko lze najít v celé České republice jiného špičkového ekonoma, který by byl postupně ministrem financí, premiérem, předsedou vlády a nakonec i prezidentem republiky a který by tedy mohl fundovaně posoudit, zda se ve své analýze mýlím či nikoli. Vzhledem ke známé přísnosti pana profesora jsem ale samozřejmě počítala se zcela jiným hodnocením a „áčko“ od něj považuji za vůbec nejvyšší ocenění své dosavadní práce.
Spolupracujete s ním? Jaký je?
Každý ekonom jej uznává za to, jak v České republice řídil transformaci ekonomiky z řízeného, něco spíše „centrálně administrovaného“ na tržní hospodářství. Je opravdu špičkový ekonom a má velký instinkt a cit pro politický a ekonomický vývoj. Vážím si jej jako ekonoma, státníka i jako člověka, který má smysl pro humor, je nejen kritický, ale především značně sebekritický a ke každé ženě se chová jako dokonalý gentleman.
Když se ještě vrátíme k tomu "fiskálnímu placebu", není problém také v tom, že politici i ekonomové jsou odtržení od reality, v níž žije běžný občan?
Často to tak je. Uvědomuji si to, když jezdím do práce vlakem. My často žijeme v akademické bublině, známe ekonomické zákony, víme, jak funguje ekonomika. Běžní lidé ovšem vnímají jednání politiků úplně jinak. Proto je podle mě nezbytné používat i v akademické ekonomii především zdravý selský rozum.
Proto jste založila blog s názvem Ekosel, tedy ekonomie selského rozumu?
Snažím se psát nejen odborné práce, ale i popularizační texty, které přibližují ekonomické pojmy a ekonomii, jak já říkám, „poučeným laikům“. Texty, které sice nejsou ani vědecké, ani akademické, ale pochopí je člověk se zdravým selským rozumem.
Kromě psaní článků učíte ekonomii také na gymnáziu. Co vás k tomu vedlo?
Je to obrovská zkušenost. Někdy věnujete přípravě desítky hodin času, a pak přesto odcházíte ze třídy s pocitem, že to ve třídě nerezonovalo, že se zkrátka někde stala chyba. Kde? Samozřejmě u mě jako učitele. Neustále musíme hledat cestu, jak vysvětlit teoretický problém prakticky, zábavně, srozumitelně. Zkrátka tak, aby v tom studenti skutečně viděli přínos pro vlastní život. Sama jsem se tak díky svým studentům naučila více než z mnoha učebnic – pořád ještě platí, že pokud chce člověk něco pochopit, musí sám učit.
Pořád se mluví o malé finanční gramotnosti studentů, je to skutečně tak?
Nemyslím si, že by žáci a studenti nebyli finančně gramotní. Je to spíš problém střední a starší generace a také problém značně podporovaný nedobrým chováním finančních institucí. Smlouvy nejsou srozumitelné, pravidla hry jsou příliš složitá. Zejména starší generace stále věří autoritám, jsou zvyklí na přímé a čestné jednání, a tak lidé podepisují smlouvy, aniž by si je pořádně přečetli a doptali se na všechno, čemu nerozumí. Bohužel slepá důvěra v autority je něco, k čemu nás stále vede české školství. Své studenty se proto snažím vést k tomu, aby pochybovali, kritizovali, hledali sami řešení a hlavně byli schopni nést odpovědnost za své jednání.
Kromě učení na střední škole ještě spolupracujete s Institutem Václava Klause a zpracováváte statistická data pro statistický úřad a ministerstvo školství. Kde na to berete čas?
Ráda pracuji pozdě večer, v noci, když je všude klid. Sice to člověka stojí tu a tam pár hodinek spánku, nicméně většinou stačí dobře plánovat a některé méně důležité věci zkrátka ze života vypustit.
Máte vůbec čas na nějaké koníčky?
Samozřejmě. Koníčky člověk mít musí. K životu potřebuji knížky a hudbu, a protože na fakultu dojíždím vlakem, můžu si během cestování užívat každý den obojího. Mým velkým koníčkem je pak sbírání autogramů. Mám řadu podpisů vědců, státníků a samozřejmě špičkových ekonomů. Jen ten Milton Friedman mi ve sbírce chybí.
