Stručný průvodce místy spojenými s nacismem
Brno nacistické, která představuje město optikou protektorátu a nacistické nadvlády.
Průvodce po kulturních či architektonických památkách, mapa, která ukazuje, kam zajít na nejlepší jídlo, pivo či kávu – průvodců Brnem je celá řada. Nedávno k nim přibyl další, netradiční příručkaNejen místa, která mají všichni s obdobím druhé světové války spojená, ale i méně známé budovy, ulice či příběhy lidí provázané s konkrétními místy najdou lidé v knize Alexandra Brummera a Michala Konečného.
Autoři, kteří vystudovali historii na Filozofické fakultě MU, se inspirovali v Německu. „Narazili jsme na něco podobného ve Výmaru. V Německu jsou takové mapy rozšířené a kromě turistické atraktivity je to i určitá forma vyrovnání se s minulostí, chtěli jsme proto něco podobného vytvořit i pro Brno. Nejdřív jsme byli trochu skeptičtí, ale pak jsme zjistili, že je toto téma mimořádně zajímavé,“ popsal klíčové momenty vzniku knihy Konečný.
Ač oba historici, o životě v Brně za doby protektorátu měli jen kusé informace. „Vlastně jsme historii válečného Brna objevovali sami pro sebe,“ doplnil Brummer. Autoři sledovali dvě linie, konkrétní místa spojená s hrůzami okupace a také fenomény té doby, jako byla například germanizace Brna, které však spojili s konkrétními prostory. „Například pronásledování homosexuálů jsme spojili s kavárnou Museum na dnešním Moravském náměstí, která byla jedním z míst, kde se tito lidé scházeli,“ uvedl Konečný.
Osobně na něj při sbírání materiálů pro knihu zapůsobila místa spjatá s holocaustem. „Při studiu okolností deportací Židů z Brna získávají najednou ty tisíce lidí konkrétní obrysy. Zjišťujete, jak byli postupně vytlačovaní na okraj společnosti, kde a jak žili,“ poznamenal Konečný.
Jedním z překvapivých momentů nacistického Brna tak pro něj bylo zřízení jakéhosi ghetta beze zdí – v rámci několika ulic od Křenové pro Štefánikovu, kam byli postupně brněnští Židé sestěhováni a kde byl jen omezený přístup k potravinám, stanovené hodiny vycházení a kam už například ani české obyvatelstvo příliš nechodilo ze strachu z udání. O zoufalství v ulicích kolem Křenové či dnešní třídy Kapitána Jaroše podle něj vypovídají například hlášení četnických stanic, která jsou ve dnech před deportacemi plná zpráv o sebevraždách či hledaných osobách.
Samotné transporty, které byly vypravované z Brna mezi listopadem roku 1941 a květnem roku 1942 do Terezína a vyhlazovacích táborů v Polsku, pak byly hodně utajené. Ze shromaždiště v Merhautově ulici byli Židé odváženi na hlavní nádraží tramvajemi v noci. „Z Brna tak v podstatě bez povšimnutí zmizelo přes deset tisíc lidí,“ zdůraznil Konečný.
Romský holocaust
V Brně však žily i další nacisty pronásledované menšiny. „Mluvíme-li o židovském holocaustu, nesmíme zapomínat na ten romský. V Brně je spojen s budovou městských jatek v Masné ulici, kam bylo několik stovek brněnských Romů soustředěno před transporty do Osvětimi v březnu roku 1943,“ uvedl Brummer.
S romským holocaustem se podle obou autorů pojí i fakt, že zatímco se likvidace židovského obyvatelstva odehrávala plně v režii Německa, předehru k holocaustu této menšiny měly v rukou protektorátní orgány a podílelo se na ní i hodně Čechů. „Stále se mnoho lidí včetně politiků tváří, že sběrné tábory pro Romy v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu neměly nic společného s tábory koncentračními. Ale lidé, občané tohoto státu, v naprosto nedůstojných podmínkách umírali v důsledku nevyhovujících hygienických podmínek a epidemií a čekali na transporty do likvidačních táborů,“ upozornil Brummer.
Vztah k této menšině byl problematický už za první republiky. „První represivní zákon byl přijat už v roce 1927. Zaváděla se evidence Romů a podléhali jiné legislativě než ostatní obyvatelé. Protektorátní protiromská rétorika, která vnesla do tohoto pronásledování rasový podtext, se na prvorepublikový zákon odvolávala a rozšířila jeho pravomoci,“ doplnil Konečný.
Brno německé, židovské či české?
Holocaust výrazně zasáhl do národnostního složení obyvatel Brna. Velké změny složení obyvatel se však prolínají dějinami Brna po celé období protektorátu i v letech před a po skončení nacistické nadvlády. Do města přišlo mnoho lidí po Mnichovu a odtržení pohraničí, po obsazení města nacisty se tam zase začali stěhovat němečtí úředníci a od roku 1943 začali do Brna přicházet další němečtí obyvatelé, kteří přišli o majetek a bydlení při spojeneckém bombardování Německa.
Snaha o germanizaci Brna se po 15. září 1939 soustředila mimo jiné na posilování německého charakteru města, v němž lidé německé národnosti tvořili pětinu ze zhruba čtvrt milionu obyvatel. „Německé obyvatelstvo žilo především v centru Brna, početná židovská komunita pak v ulicích kolem Cejlu. Většina Čechů zůstala na předměstích a Němci právě kvůli zdůraznění německého charakteru Brna zvažovali dokonce odtržení Králova Pole, Žabovřesk, Komína a Řečkovic, kde české obyvatelstvo převažovalo,“ přiblížil jednu z historických zajímavostí Konečný.
Tomáš Dvořák z Historického ústavu Filozofické fakulty MU připomíná, že Brno se stalo většinově českým městem až po první světové válce mimo jiné právě díky připojení zmíněných předměstských obcí a vesnic. A vzájemné soužití Čechů a Němců zřejmě nebylo nijak intenzivní. „Po pravdě řečeno, o vztazích mezi českými a německými obyvateli Brna, zejména v každodenní společenské realitě, toho vlastně víme velmi málo,“ poznamenal Dvořák.
Podle něj je to velká badatelská výzva i z toho důvodu, že české kolektivní paměti dominuje především nacistický teror a německá kolektivní paměť zase vnímá období první republiky jako dobu omezování národnostních práv Němců a čechizace jejich města. „Z toho, co dosud ukazují nemnohé výzkumy, se zdá, že česká a německá společnost v Brně žily spíše vedle sebe než spolu, měly své čtvrti, ulice, obchody a různá zákoutí.“
Události roku 1938 a vznik protektorátu tak podle Dvořáka ještě víc prohloubily existující příkopy. „Ani pro individuální projevy soužití či tolerance nebylo v těchto podmínkách místo, o čemž se přesvědčovali například lidé z národnostně smíšených manželství, kteří byli na obou stranách považováni za zrádce,“ uvedl.
Nacistická diktatura, při níž byla část obyvatel postavena do role pronásledovaných občanů druhé kategorie, ještě posilovala nacionální nenávist. Na tom, zda zkušenost s nacistickým terorem v Brně byla natolik specifická, že ovlivnila extrémní podobu poválečného vyhnání brněnských Němců, se však podle Dvořáka historici neshodují.
Z Brna bylo v posledních květnových dnech roku 1945 vysídleno na dvacet tisíc německých obyvatel. Velká většina jich odešla ještě před osvobozením města, a Brno tak ztratilo dalších asi padesát tisíc lidí. Na jejich místo pak přišli lidé z venkova či ze Slovenska. Například v domech kolem ulic Cejl a Jugoslávská se tak během deseti let vystřídaly dvě zcela odlišné generace nájemníků. „Kvůli této velké fluktuaci se dá říct, že Brno do značné míry ztratilo svou předválečnou identitu,“ podotkl Konečný.
Průvodce či kniha?
Netradiční počin mladých historiků měl hodně pozitivních ohlasů. „Bylo to pro mě až překvapivé. Mnoha mladým lidem přišel náš průvodce hodně atraktivní, i přesto, že se jinak o dějiny ani historii tohoto města nezajímají,“ poznamenal Brummer. Dodal, že se do průvodce nevešla ještě celá řada zajímavých míst a událostí spojených s nacistickým Brnem.
Zajímavé jsou podobné publikace také pro učitele. Kamil Štěpánek z Katedry historie Pedagogické fakulty MU oceňuje, že se průvodce věnuje celému období od rozbití republiky po konec války, a klade proti sobě příběhy původců teroru a jeho obětí. „Podobných publikací není nikdy dost, i když si myslím, že jako průvodce, kterého by v hodinách mohli využít učitelé, má kniha ještě některé rezervy,“ poznamenal Štěpánek. Domnívá se, že v době, kdy jsou informace mnohem častěji vizualizované, by nebylo od věci upřesnit pomocí map i počítačových rekonstrukcí například polohy zaniklých budov nebo vytvořit trasy, po nichž by se školní exkurze, turista či místní mohli vydat.