Rychlý nárůst počtu studentů na veřejných vysokých školách, kterému však neodpovídá růst výdajů na ně, může podle poslední zprávy Organizace pro hospodářskou politiku a rozvoj (OECD) o Česku snížit kvalitu terciárního vzdělávání. Experti OECD proto doporučují vylepšit systém akreditace o kritéria založená na výsledcích, jako je podíl studentů, kteří dokončí studium, a také zavedení školného.
Andreas Woergoetter z OECD okomentoval na workshopu pořádaném ekonomicko-správní fakultou u příležitosti vydání přehledu tuto část zprávy slovy: „Studenti by měli zvážit, zda není dobré dát univerzitě malou částku, která jí hodně pomůže. Navíc je to může motivovat k tomu, aby byli náročnější a víc se zajímali o to, co od univerzity dostávají zpět.“
Doplnil, že je důležité zavést systém studentských půjček tak, aby se zachoval rovný přístup ke vzdělání. A zdůraznil, že pro zavedení školného hovoří i fakt, že rozdíl mezi příjmy lidí s vysokoškolským vzděláním a těmi bez něho je v České republice vysoký.
Prorektor pro výzkum Masarykovy univerzity Petr Dvořák však při debatě upozornil na to, že před zavedením finanční spoluúčasti studentů je potřeba naučit se rozlišovat a oceňovat kvalitu. Pomoci by k tomu měla i akreditační kritéria.
Kvalita díky akreditacím
Odborníci z OEDC ale podle vedoucí Centra pro kvalitu Masarykovy univerzity Soni Nantlové popsali jen část problému se schvalováním studijních programů.
Kritéria, podle nichž se obory v současnosti posuzují, jsou většinou zaměřená na personální a materiálové zabezpečení a vědecký výkon, ale málo se hledí na vzdělávací cíle, konkurenceschopnost oboru či uplatnitelnost absolventů na trhu práce. „Nicméně nejde o to, jaká kritéria by měla být do akreditačního řízení doplněna, ale o to, jak by měl proces akreditace do budoucna vypadat. Připravovaná novela vysokoškolského zákona pracuje s modelem institucionální akreditace, kdy by škola schvalovala své programy sama,“ vysvětluje Nantlová.
Důvodů ke změně je řada. Současný systém, v němž jednotlivé školy předkládají své studijní programy k posouzení jedné akreditační komisi, je neudržitelný. „Akreditační komise je přetížená žádostmi, není schopna se věnovat každému oboru do hloubky, projednání probíhá pouze na základě papírově podané žádosti a představuje pro školy spíše administrativní zátěž než skutečnou přidanou hodnotu pro kvalitu studia,“ podotýká vedoucí centra pro kvalitu.
Přechod k institucionální akreditaci by znamenal, že o akreditaci by usilovala škola jako celek, která by musela prokázat, že má fungující vnitřní systém zajišťování a sledování kvality. „Na této úrovni by se již samozřejmě dalo i lépe pracovat s kritérii, která navrhuje OECD,“ domnívá se Nantlová.
Přestože se o novele vysokoškolského zákona stále jen diskutuje, univerzity už systémy zajišťování kvality rozvíjejí. Vedou je k tomu i celosvětové trendy, evropská doporučení a standardy. Ověřit a zlepšovat kvalitu školy pomáhá řada věcí, od studentských anket a průzkumů mezi absolventy až po vytváření strategií. „V roce 2008 jsme kromě těchto věcí začali rozvíjet také systém vnitřního hodnocení studijních oborů, který je mimo jiné doplněním toho, co v akreditačním systému v současnosti chybí,“ říká Nantlová. Hodnocení se postupně rozšiřuje na všechny typy studia.
V současnosti fungující hodnocení se využívá před podáním akreditační žádosti pro daný obor. Mělo by se však postupně rozšířit o další prvky a proměnit se právě v systém vnitřní akreditace.
Systém na Masarykově univerzitě je založený na sebehodnocení garantem oboru. Zapojují se do něj však i zástupci studentů a zaměstnavatelů, kteří doporučují jeho případné zlepšení. Klíčovým požadavkem je definice toho, co se mají studenti v rámci oboru naučit, jaké znalosti a dovednosti si mají osvojit.
Cílem celého procesu je pak podle Nantlové zajistit, zda jsou k tomu vytvořené podmínky, hlavně co se týče skladby kurikula, výukových metod a způsobů hodnocení studentů. Do hodnocení se promítá i úspěšnost studia a také strategie oboru do budoucna. „Chceme do procesu ještě víc zapojit studenty a zaměstnavatele, a to formou stálých rad, které by s garanty oborů spolupracovaly,“ dodává Nantlová.
V oblasti lepšího využívání dovedností a přechodu ze školy do zaměstnání to však není ze strany OECD jediné doporučení. Hospodářský přehled se zabýval také odborným vzděláváním. Za plýtvání časem i zdroji označil Woergoetter fakt, že řada absolventů učňovských a odborných středních škol nakonec nepracuje v oboru, který studovala, nebo je nezaměstnaná. Příčin je mnoho, mezi nejvýznamnější ale patří silný vliv socioekonomického zázemí žáků a také nízká prostupnost mezi jednotlivými směry vzdělávání.
Každý svou cestou
Podle zprávy OECD existují důkazy, že předčasná selekce má negativní dopad na žáky vzdělávající se v nižších kategoriích a nezlepšuje průměrné výsledky. Rozdělování do různých vzdělávacích cest přitom v Česku začíná už v jedenácti letech.
Někteří lidé tvrdí, že první selekce se odehrává už při zápisu do první třídy, kdy se mnoho rodičů snaží dostat své děti na elitní školy. Další krok nastává okolo jedenácti let v páté třídě, z níž desetina dětí odchází na víceletá gymnázia, a v patnácti letech je pak rozdělení do jednotlivých vzdělávacích směrů asi nejstriktnější.
„Na gymnáziu získají studenti všeobecný přehled, ale žádné odborné znalosti, a většinou tak směřují do humanitních vysokoškolských oborů, ze středních odborných škol zase později řada lidí míří na technologické fakulty. Ti, kteří se rozhodnou pro odborné učiliště, jsou na tom asi nejhůř, nezískají maturitu a z pohledu společnosti jsou na jakési zbytkové škole,“ říká doktorand Petr Sucháček, který studuje pedagogiku na filozofické fakultě.
Ukončení základní školy je nejúžeji spojené s výběrem další vzdělávací cesty. „Jestliže si děti vyberou studium na učilišti, tak to v českém vzdělávacím systému znamená, že se pro ně uzavírají ostatní směry. Z takto započaté vzdělávací dráhy již v podstatě není cesta ven či dál například na vysokou školu,“ souhlasí se závěry expertů OECD koordinátorka projektu vzdělávání dospělých UNIV 3 v Jihomoravském kraji Lenka Řeháková.
Mezi jednotlivými směry vzdělávání je pak velmi nízká prostupnost, odejít z gymnázia na učiliště a dostat se naopak z učiliště třeba až na vysokou školu je téměř nemožné. „Brzká selekce a nízká prostupnost jednotlivých typů škol silně ovlivňuje i motivaci lidí, protože už v deseti či patnácti letech se rozhoduje o tom, jaké budou mít v životě možnosti,“ podotýká doktorand, který se ve svém výzkumu diferenciace školství zaměřil na víceletá gymnázia.
Podle něj navíc zahraniční zkušenosti ukazují, že když škola udrží žáky déle pohromadě, tak se postupem času snižují rozdíly dané socioekonomickým zázemím. „Nemusí být v zásadě špatně, že některé děti odcházejí na víceletá gymnázia už tak brzo, problém je však v tom, že neumíme vybrat ty nejschopnější bez ohledu na jejich původ a zázemí,“ tvrdí Sucháček.
O směru vzdělávání a tak i o budoucí kariéře výrazně rozhodují rodiče, a to jakou podporu dítěti dávají. Vstupují do toho i další faktory, jako je třeba velikost města a s tím spojená nabídka škol. Děti v páté třídě samy příliš nevědí, co obnáší studium na víceletém gymnáziu, a podle Sucháčka zhruba polovina dotazovaných dětí ani neví, zda chce na tento typ školy jít.
Častý argument rodičů však zní, že když zůstanou všichni žáci pohromadě, nedostanou jejich děti tak kvalitní vzdělání, jak by mohly, protože je budou ti pomalejší brzdit. „Přitom když se měří rozdíly mezi víceletými a čtyřletými gymnázii na konci studia, tak jsou minimální a vysvětlitelné lepším zázemím těch škol. Takže ani na elitní škole se děti nerozvíjejí extrémně rychle,“ podotýká Sucháček.
Silný vliv zázemí žáků potvrdilo i testování PISA, které ověřuje čtenářskou, matematickou a přírodovědnou gramotnost patnáctiletých školáků v 65 zemích světa. V matematice, která se při posledním šetření v roce 2012 testovala, měli čeští žáci horší výsledky než v roce 2003, a i když stále patříme k zemím s průměrným výsledkem, vzrostl u nás podíl žáků s nejhoršími výsledky.
Podle publikace Hlavní zjištění PISA 2012 vydané Českou školní inspekcí navíc patříme mezi země s nejsilnějším vlivem socioekonomického zázemí, což může vypovídat o větších nerovnostech v oblasti vzdělávacích příležitostí. „Česká republika se řadí k zemím, kde mají žáci s podobným zázemím tendence shromažďovat se ve stejných školách a kde vzdělávací systém funguje spíše selektivně,“ píše se v publikaci.
Nedostatky systému, kde lepší vzdělávání dostávají děti s lepším sociálním a ekonomickým zázemím bez ohledu na talent, umí podle studenta pedagogiky částečně odbourat neselektivní systémy, které fungují například ve Finsku. Děti se tam vzdělávají společně mnohem delší dobu, systém je prostupnější a typ střední školy příliš neovlivňuje další studium. „Nechceme brzdit talentované a lepší studenty, ale společnost se musí dívat i na to, zda ti dobří vydělají nakonec dost na to, že budou schopní zaplatit i neúspěchy druhých,“ zdůrazňuje Sucháček.
Brzké rozdělování dětí do různých vzdělávacích směrů přitom u části z nich vede k tomu, že nejsou motivovaní. Podle studie PISA nepovažují čeští žáci školu za přátelské prostředí. Často se podle Řehákové studenti snaží spíš dosáhnout nějakého stupně vzdělání v libovolném oboru a pak teprve zjišťují možnosti uplatnění na trhu práce.
Právě snaha získat novou kvalifikaci a poté si najít i práci vede řadu lidí zpátky do škol. Například projekt UNIV3 pomáhá středním školám s rozvojem center celoživotního učení, kde se mohou zájemci připravit na zkoušku a získat profesní osvědčení podle Národní soustavy kvalifikací. Mnoho z nich jsou i absolventi daných škol, kteří mohou ve zkráceném studiu nebo formou rekvalifikace získat další dovednosti. „Vyšší prostupnost škol by byla i z tohoto pohledu pro trh práce přínosnější. Dokážu si představit, že by se běžně studovalo více oborů najednou, tak aby člověk odcházel ze školy rovnou se znalostí dvou či tří řemesel.
Ještě o kousek dál chce jít ministr školství Marcel Chládek, který nedávno představil svou myšlenku na zavedení tzv. mistrovské zkoušky, která by umožnila dostat se na vysokou školu i lidem bez maturity. Jedním z problémů je však to, že v České republice chybí nabídka profesně zaměřených bakalářských oborů
Podmínky pro ženy na trhu práce
Při hledání doporučení, jak zlepšit a zkvalitnit v České republice přechod ze školy do zaměst-nání a zlepšit využívání dovedností a znalostí, se zpráva OECD zaměřila i na další oblasti. Mimo jiné na nízkou míru aktivity žen na pracovním trhu. V Česku jsou totiž silně omezené jejich možnosti návratu po mateřské a rodičovské dovolené.
Podle expertů by tuto nepříznivou situaci pomohla vyřešit lepší nabídka péče o děti předškolního věku a poté zkrácení maximální doby trvání rodičovské dovolené. „Když umožníte rodičům s dětmi lépe se zapojit do pracovního trhu a když se bude vytvářet lepší síť pro předškolní vzdělávání, nakonec se to projeví i v lepší přípravě dětí na studium, a tedy i lepším startem do dospělého života,“ zdůraznil Andreas Woergoetter.
