Se začátkem prosince se v Moravské galerii otevřela zrekonstruovaná stálá expozice moderního a nově vytvořená výstava nového umění. Jsou v ní mimo jiné sochy slavného českého sochaře Vincence Makovského. Umělce, jehož řadu děl vlastní i Masarykova univerzita a skoro každý student kolem nich denně prochází.
Zatímco galerie vlastní hlavně díla z jeho avantgardního či surrealistického období, univerzita ukazuje navenek i ta realistická a monumentální. Snad každý, kdo má s univerzitou něco společného, zná sochu Tomáše Garrigua Masaryka stojící před bývalou budovou lékařské fakulty na Komenského náměstí. Zpodobnění další výrazné osobnosti spjaté s dějinami školy stojí v zadní časti areálu kampusu – Makovský je autorem busty Edwarda Babáka, fyziologa a jednoho z prvních rektorů univerzity.
Kdyby to vzal někdo jako procházku po městě, neměl by minout ani doklad jiné formy jeho mistrovství, bronzovou plastiku stojící před ekonomicko-správní fakultou. S jejím vznikem je to ale složitější. „Původně měla stát ve fontáně v Mělníku, Makovský tuto myšlenku ale přehodnotil a vytvořil pro ni realističtější dílo. Plastika do fontány nakonec v jeho rukou zůstala jen jako návrh,“ říká historik umění Jiří Kroupa.
Na zhmotnění díla umělce, který zemřel v roce 1966, došlo až koncem 90. let minulého století. Po dostavění nové budovy fakulty v Lipové ulici se Makovského plánů ujal syn Zdeněk, který je proto uváděn jako autor.
K další soše se normální student nebo zaměstnanec dostane nejlépe u příležitosti zasedání Akademického senátu Masarykovy univerzity. Plastika s názvem Prométheus je totiž k vidění ve velké zasedací místnosti rektorátu na Žerotínově náměstí. Zajímavé na ní je, že ji lze brát jako kopii a také jako originál.
„Není to první Makovského Prométheus, ale univerzita u něj získala takzvané právo odlitku. U bronzových soch jich může být pět a je to vnímáno tak, že jsou originály všechny,“ zasvěcuje do pravidel uměleckého světa Kroupa. Podle jeho slov vystavuje stejného Prométhea Národní galerie a další jsou součástí soukromých sbírek.
Socha rudoarmějce
Z rektorátu je to pár kroků k asi nejznámějšímu Makovského dílu v Brně, soše vojáka Rudé armády na Moravském náměstí. Říká se jí Rudoarmějec nebo také Oslava vítězství, což je podle Kroupy nešťastná interpretace. „Voják totiž nezvedá ruku k oslavě vítězství, jak si spousta lidí myslí, a není to ani adorace Rudé armády. Socha zobrazuje gesto, kterým voják zastavuje palbu,“ dovysvětluje profesor filozofické fakulty.
Válečná tématika Makovskému nebyla cizí, sám se aktivně účastnil protinacistického odboje. Zadání vytvořit dílo pro prostor na Moravském náměstí pro umělce ale nebylo lehce splnitelné. Nejdřív totiž vzniknul podstavec, na kterém dnes voják stojí, a sochař při svém plánování musel počítat s tím, že na svém místě sokl také zůstane. „Byl to nápad, který korespondoval s tehdejším obdobím, jemuž vládl socialistický realismus,“ zasazuje do kontextu Kroupa.
Ačkoliv někteří monument, který se na místě objevil v roce 1955, odsuzují kvůli jeho sepětí se socialismem a poplatnosti režimu, kunsthistorik tak přísný není.
„Takovou sochu rozhodně nejde odmítat. Jde o umělecky velmi kvalitní dílo, není prvoplánové. Má jen smůlu, že se váže k určité době, která pořád ještě vyvolává emoce. Až emoce zmizí, kvalita zůstane, podobně jako se to stalo u soch Ludvíka XIV., stržených po francouzské revoluci,“ doplňuje ještě historik umění a upozorňuje na symboliku místa, kde voják stojí.
Oblast kolem kostela svatého Tomáše se v minulosti stala dějištěm mnoha bojů. Všechna ostatní místa kolem bývalých brněnských hradeb byla jen těžko dostupná, třeba z prostoru kolem Petrova se na město útočilo špatně. Proto například válčící jednotky v minulosti při obléhání využívali geografických slabin města a postupovali na něj přes Královo Pole a prostor dnešního Moravského náměstí a Koliště. Fakt, že dnes na místa shlíží sovětský voják, je ale spíš shoda náhod.
