Úplnou náhodou začala vloni na podzim Markéta Munzarová učit základní kurz fyzikální chemie a její učitelské povinnosti se proti předcházejícím letům výrazně rozrostly také o další kurzy. Možná i díky tomu zaujala více studentů, kteří ocenili její pedagogické schopnosti a navrhli ji na Cenu rektora pro vynikající pedagogy, kterou v září převzala v Univerzitním kině Scala.
„Základní kurzy učím jen rok, takže jsem z ocenění docela překvapená, na něco takové jsem ani nepomyslela,“ říká Munzarová, která převzala přednášky pro dvě stovky studentů na poslední chvíli, protože původní učitel vážně onemocněl.
Jako záskok musela postupovat podle prezentací předešlého kolegy, postupně ale přešla na vlastní styl výuky. Na první pohled se zdá, že jde proti moderním trendům, hlavní roli v něm totiž hraje tabule a barevné fixy. „Prezentace používám jen v omezené míře, většinou jsou na nich jednoduché grafy a někde tím nahrazuji malé plochy tabule a šetřím čas. Vzorce ale vždy píšu ručně,“ přibližuje své přednášky pedagožka z přírodovědecké fakulty.
Psaní na tabuli jí totiž dává větší možnost zapojit studenty do výuky, když se jich třeba ptá na to, co má dosadit do vzorce. „Vědí, že to od nich očekávám, a myslím, že jsou za to rádi. Někdy také udělám chybu, a to zase můžu využít pedagogicky a ptát se třeba na to, proč to tak nemůže být,“ popisuje Munzarová.
A studenti to opravdu oceňují, alespoň podle výroků, které k její nominaci přidali. „Nejvíc se mi líbí absence prezentací a psaní na tabuli. Oceňuji pozitivní přístup, vtipnost a snahu vyjít vstříc a také, že nejsme nuceni jít k tabuli, když odmítneme,“ zněl jeden z nich. Sama Munzarová říká, že i když v prvních hodinách jsou studenti spíš stydliví, už tak při třetí vidí, že se odpovídání či upozornění na chybu nemusí bát.
Přestože ona i studenti tabule oceňují, je to problematický bod. Ráda učí v areálu v Kotlářské ulici, kde podle ní ještě pořádné místo na psaní mají. V kampusu je situace horší, a tak si s kolegou pořídili jednu malou přenosnou tabuli.
Inspirace z konzervatoře
Využívání tabule znamená pro pedagožku jednu zásadní věc, a to je pečlivý výběr toho, co se studenti na přednáškách dozvědí. „Podle mě jsou zahlcení přemírou faktů a chce se toho po nich příliš. U státnic se pak často divíme, že neznají základy předmětu. Dělám proto důkladný předvýběr toho, co budu říkat, a k základním věcem se pak snažím stále vracet,“ uvedla.
Inspiraci k tomu našla na konzervatoři, kam chodí se synem. „Pro každý týden výuky si kladu nejen cíl znalostní, ale také cíl přírodovědně posunovací, který během semestru klade postupně vyšší nároky na propojování faktů a schopnost abstrakce. Stejně jako při výuce hry na hudební nástroj je cíl nastudovat nějakou skladbu hlavně prostředkem posunu z úrovně, na níž se žák nachází, na nějakou další. Nebojím se pak třeba předběhnout v látce, nebo naopak se vrátit k něčemu jednoduššímu, protože vím, že to z pohledu kurzu jako celku pomůže, i když v dané přednášce třeba ‚ztratím čas‘. I z reakcí dvou set lidí na přednášce můžete poznat, zda většina z nich látku chápe, nebo je naopak mimo.“
Její metody jsou zřejmě úspěšné, do kurzu pokročilé fyzikální chemie, kam se v minulých letech hlásilo kolem padesáti studentů, jich letos přišlo osmdesát. „Bohužel nestačím vést semináře. Pomáhají mi s tím jiní, například Hugo Semrád, který letos také dostal studentskou cenu za podíl na výuce,“ podotkla Munzarová, která kromě tohoto učí také tři kurzy z kvantové chemie a chemii pro fyzikální obory.
Přípravě na hodiny se věnuje důkladně. Prochází si materiály z předchozích let a na základě „experimentu výuky“ přemýšlí, zda třeba změnit východisko pro odvozování vzorců nebo jak diskutovat o vlastnostech nalezených řešení rovnic. Hlavně ale vymýšlí nové otázky, které bude studentům pokládat.
Přesto nelituje toho, že se před pěti lety rozhodla odejít z výzkumné skupiny v Ceitecu MU. „Začala jsem cítit, že bych musela dělat buď jen vědu, nebo si udržet výuku za cenu velkého stresu. Já potřebuji být v kontaktu se studenty, a tak jsem přijala nabídku ústavu chemie a přešla sem, kde učím a dělám i výzkum,“ podotkla.
Věda, učitelství a starost o rodinu
Původně na Masarykově univerzitě vystudovala učitelství matematiky a chemie. První rok učení na základní škole, především zkušenosti s rodiči, ji ale od této kariéry odradil. „Přihlásila jsem se na doktorské studium, ale manžel v té době získal Humboldtovo stipendium a chystal se do Německa. Mně se nakonec podařilo udělat doktorát tam,“ uvedla Munzarová.
Odjela pak ještě na kratší stáže do Spojených států či Francie a v Česku nakonec našla místo v Národním centru pro výzkum biomolekul přírodovědecké fakulty a později přešla do Ceitecu, kde se věnovala výzkumu molekul za pomoci teorie nukleární magnetické rezonance. Teď se přesunula do jiné oblasti. Aktuálně pomáhá s řešením dvou projektů z oblasti organické a anorganické chemie. Věnuje se třeba vlastnostem struktur fosfosilikátů.
Na univerzitě pracuje na částečný úvazek. Čas věnuje hlavně svým třem dětem. „Naštěstí můžu v přípravě na výuku nebo ve vědecké práci pokračovat doma pozdě večer nebo brzo ráno, kdy po mě nikdo nic nechce,“ dodává s úsměvem. Ráda by si ale našla čas ještě na hraní v orchestru. „Hraji na housle a jak ve Spojených státech, tak v Německu jsem zažila krásné chvíle v symfonickém i komorním orchestru. I když teď nemám čas na hraní ve větším tělese, ráda si už zahraju se svými dětmi. Hudba je pro mě životní nutnost,“ dodala.
