Některé teorie existují dlouho a pořád se s nimi dá pracovat, jiné se upravují díky moderním poznatkům a metodám. O to druhé se teď snaží skupina výzkumníků v oblasti archeologie z Filozofické fakulty MU.
Za pomoci trojrozměrných odlitků čtyři tisíce let starých hrotů šípů se pokouší dokázat, že lidé, kteří je používali, byli schopní válečníci a jejich společnost byla strukturovanější, než se dnes obecně soudí.
Koncem dubna se odehrál experiment na výzkumné stanici v Panské Lhotě na Vysočině. Na jedné straně stojí lukostřelkyně s napnutým lukem a šípem, na druhé straně, přesně osm metrů od ní, leží krychle gelu, do které se šípy vstřelují. I takové jsou kulisy pokusu, který se snaží rekonstruovat skutečnost, která se odehrávala někdy mezi lety 2100 a 1800 před Kristem na moravském území.
Tým kolem Ludmily Kaňákové a Jany Mazáčkové, která byla onou lukostřelkyní, se tady snažil ověřit hypotézu, že šípy, které se původně našly v hrobech tzv. nitranské kultury, nesloužily k lovu, ale k bojovým účelům. „Oba typy šípů se od sebe liší designem i tím, jak se chovají při použití. Jejich forma je uzpůsobena konkrétní funkci,“ podotkla Kaňáková.
Lovecké šípy byly záměrně konstruované tak, aby čistě proletěly zasaženým zvířetem a způsobily masivní krvácení, takže i když začalo zvíře podle svojí přirozenosti prchat, nedoběhlo daleko. Projektily určené ke zraňování lidí měly naopak zůstat v těle a způsobit co nejrozsáhlejší a nepřehledné zranění.
Člověk si na rozdíl od zvířete dokáže ránu ucpat a nějak ošetřit. Právě v tom mu měly zabránit takzvané příčně asymetrické šipky, které v ráně rotují a vychylují se z přímého směru, takže projektil nejde z rány vyjmout a většinou ho ani nejde najít. Navíc při každém pohybu se rána zvětšuje. Pokud nezpůsobí smrt už samotný zásah, dokoná ji v řádech desítek hodin infekce.
Důležitý rozdíl v chování dvou odlišných typů šipek si archeoložka Kaňáková uvědomila, když studovala lékařské záznamy z válek kolonistů s původními obyvateli severní Ameriky. „Dochovaly se záznamy vojenských lazaretů z 19. století, kde jsou zdokumentována zranění vojáků indiánskými šípy, typ ran, záznam léčby i doba od zranění po úmrtí,“ podotkla vědkyně, z čeho při designování pokusu vycházela.
Sama při jeho uskutečnění přirozeně nemohla použít živou lidskou tkáň. Pomyslný lidský terč proto reprezentovaly právě krychle zubařského gelu, do kterých se po dopadu šípy „zavrtávaly“. Po rozřezání krychle lze totiž rozsah rány přesně zmapovat pomocí 2D měření a 3D technologií.
Badatelé použili přes 250 odlitků skutečných šipek, které se našly v mužských hrobech na pohřebištích kultury, jejíž sídelní oblast se rozkládala mezi řekami Morava a Nitra. Pro experiment využili deset různých typů projektilů. Přestože váha odlitků je o asi 30 procent menší než u originálů, reálně se jedná o odchylku 0,06 až 1,08 gramu, která je vzhledem k celkové váze šípu zcela zanedbatelná.
Už první výsledky experimentu ukázaly, že šipky skutečně byly válečnicky využitelné. Pokud to podpoří i další části výzkumu, potvrdí se tím nová teorie, která má kulturu žijící na části dnešní Moravy za klíčovou v procesu rychlého nastolení lokálních elit.
„Dosud se předpokládalo, že nitranská kultura byla spíše rovnostářská a účelem šipek byl lov. Byla vnímána jako méně pokročilá zejména pro převahu užívání mědi a kamene místo bronzu. Poznatky ale naznačují existenci velmi mobilních a disciplinovaných válečných skupin, jejichž působení mohlo být rozhodující pro nastolení a udržení moci lokálního vládce,“ upozorňuje Kaňáková na pokročilou sociální stratifikaci, která se podle dosavadního mínění historiků měla objevit až o několik století později.
