Téma

Před několika týdny se v Praze konal kulatý stůl, na němž se sešli zástupci neziskového sektoru, odborných organizací řízených ministerstvem školství a akademické oblasti, aby diskutovali o tom, na jaké úrovni se v Česku nachází občanské vzdělávání. Shodli se na tom, že trpí zásadními nedostatky. Nebo spíš prakticky neexistuje. Tento stav by mělo pomoct napravit nedávno vzniklé Centrum občanského vzdělávání při Masarykově univerzitě. „Nemůžeme čekat, že se s obměnou generací začnou lidé o společnost a demokracii zajímat víc. Několik průzkumů z poslední doby ukazuje, že existuje silná hodnotová kontinuita mezi tím, co si myslí mladí lidé a jejich rodiče,“ říká ředitel centra Ondřej Matějka.

Volání po demokracii vystřídal nezájem Svobodu slova, shromažďování, možnost volit koho chci, a nebát se, že za to člověka bude někdo nějak postihovat. To a jiné výdobytky demokracie žádala před 21 lety většina Čechoslováků. Změna z totalitního na demokratické uspořádání země se nakonec skutečně udála a lidé dostali do rukou oproti předchozímu stavu silné nástroje, jak společnost ovlivňovat. Jak s nimi naložili? To, za co Češi před lety demonstrovali, a politika vůbec je dnes zajímá jen velmi málo a o aktivní účasti na fungování občanské společnosti se také nedá příliš mluvit.

Dobře fungující nezisková organizace? Například Nadace Partnerství. Taková bývá reakce odborníků na otázku položenou v úvodu. Jméno organizace možná není úplně známé, minimálně její projekty však ano. Stačí jen zmínit akci Strom roku nebo moravské vinařské stezky pro cyklisty. O tom, co stojí za úspěchem nadace, má její ředitel a absolvent Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity Miroslav Kundrata jasno. „Nikdy jsme se nikam netlačili, dělali jsme svoji práci a postupně získávali kredit,“ říká muž, který se v neziskovém sektoru angažoval už před rokem 1989, takže velmi dobře zná jeho vývoj.

Starají se o postižené nebo nemocné, chrání památky či životní prostředí. Řadí se mezi ně ale i sportovní kluby, jejichž činností je na první pohled jenom to, aby si parta kamarádů zahrála fotbalový zápas proti vedlejší vesnici, nebo spolky zahrádkářů, které sdružují několik vlastníků drobných pozemků, co se čas od času scházejí. Ačkoliv se při zmínce o neziskových organizacích lidem většinou vybaví hlavně ty první, jejich podoby jsou mnohem rozmanitější.

S předválečnou se ale nedá srovnávat Nejdříve trocha teorie: O ekonomické krizi můžeme mluvit ve chvíli, kdy hrubý domácí produkt klesne dvě čtvrtletí po sobě. Tento negativní jev postihl v uplynulých dvou letech většinu vyspělých států světa. Zemi tedy zasáhla světová ekonomická krize, o tom není sporu. Co všechno ji vyvolalo? A máme ji už definitivně za sebou? O tom panují nejen mezi odborníky spory. Některé argumenty se proto pokusí přiblížit říjnové téma muni.cz.

O tom, co přinese budoucnost, mluví ekonomové neradi. Předpovídání vývoje světového hospodářství často přirovnávají k věštění z křišťálové koule. Dnes, dva roky od začátku ekonomické krize, se ale na to, co bude, ptá zřejmě každý. Vrátí se růst nebo nás čeká další recese? A ohrozí dosud bohaté euroatlantické společnosti dravé asijské ekonomiky? Zdeněk Tomeš z ekonomicko-správní fakulty se pokouší nalézt na některé tyto otázky odpověď.

Už první dny po volbách o něm členové budoucí vlády mluvili. A když se nová vláda skutečně dala dohromady, bylo školné na vysokých školách jednou z prvních záležitostí, o níž ministři jednali a která se nakonec stala i součástí programového prohlášení vlády.

Jaký je váš postoj k zavedení školného na veřejných vysokých školách? Na takovou otázku odpovídali děkani všech devíti fakult Masarykovy univerzity.

Model školného, jaký bude zaveden v České republice, se nejvíc podobá tomu, který už dvacet let využívá také Austrálie. Stejný zavedla i Velká Británie nebo Nizozemsko.

Banalita: student provedl cosi nepěkného (oskenoval knihu a nasdílel ji spolustudentům) a tím poškodil své pedagogy (udělal s jejich knihou to, co oni jako autoři patrně nechtěli, aby dělal) a ohrozil důvěryhodnost univerzity (která může v očích ochránců autorských práv působit jako instituce ohrožující to, co ochránci ochraňují). Řešení té banality je jednoduché – máme tu jakousi právní regulaci, která říká, jaká práva k dílu má autor či vydavatel a jaká všichni ostatní. A tak by neměl být problém rozhodnout o vině a trestu.